Krasoviny – Podzimní radovánky

Víkend se blíží, a tak je třeba znova spřádat plány. Podmínku hlásí rosničky celkem slušnou – zataženo a lehký větřík. To by možná mohla jít Perestrojka (9+) v horním patře Krkárny?! Odpoledne nabírám Zbyňu a mažem do Josefova. Na rozlez si dáváme opomenutou a dlouho jistě nikým nelezenou Láďovu spáru (4+) zezadu na Býčině. Pěkný spárosokol jde krásně zajistit velkými frendy, hlava tedy zůstává v klidu a mysl se upíná jen na kroky v Perestrojce. Po vylezení se přesouváme seshora nad Krkárnu a slaňujeme dolů. Po cestě nacvakám a jdu hned do pokusu. Padám nad druhým v pro mě těžké rozpažce do stisku. Minulý výjezd jsem tento krok udělal tak jednou z deseti pokusů. Chvíli přemýšlím, jak si daný krok ulehčit. V tom mě osvítí a přicházím na zajímavý poskok. Přizpůsobím této nové metodě nohy a vše je zase růžové. Světlo na konci tunelu. Zbyňa zkouší vedlejší Karavanu mraků (8). Klíčové dynamické kroky přes bočáky hravě zvládá, zastavuje ho až nepříjemný tah do stisku pod převískem. Po chvíli však i tento rébus rozluští a hurá za mnou na štand. Dávám druhý pokus a padám až nad inkriminovaným přehmatem při popletení nových nohou. Nevadí, program je. Dnes už to nechci hecovat, raději pošetřím kůži na zítřek. Zbyňa se soumrakem nastupuje do Karavany. Zapíná druhé očko, bojuje. Lehkou chybu v podobě vypuštění nohy naštěstí rve silou a už drží madlo pod třetím. Tlačil jsem ho i očima, ale na to se historie ptát nebude.

Druhý den se probouzíme do slibované podmínky. Zataženo, pofukuje a vlhkost, tak akorát, že to krásně lepí. Jdeme na to. Zbyňa se rozlízá v kombinaci Mechového koutu (5+) a Weruty (3+) a dobírá mě na štand. Přezuji se, odhodím přebytečné vrstvy a jde se na to. Cvakám druhý, vyklepávám, hlídám si dech. Spoďák, mikrolišta. Cítím, jak se mi hrůtek bolestivě zařezává do palce, to je dobře. Dvě přídrže, dva nádechy a jsem ve stisku. Strojově překopu nohy, cvaknu. Dál si toho moc nepamatuji, jen vím, že k dalšímu očku jsem proplul nějak snadno. Pak přišla klasika v podobě strachu, že to člověk podělá v lehkém. Naštěstí cvakám řetěz. Jupí! Zbyňa zkouší kroky na toprope. Něco udělá, něco ne. Bude muset posílit prsty. Přesunujeme se na Býčí, kde Zbyňa naburácí do Schodů do nebe (8+). Chvíli krokuje spodní bouldr a dolézá na vršek. Tohle by mohlo jít. Já se pověsím do Ahnenerbe (9+). Novinka od Asua hned vedle Patálií. Prý tři 9- po sobě. Horní dvě horko těžko zkrokuji, spodní část je mokrá, a tak nezbývá, než pohyby jen odtušit. Problémy mi dělá hlavně prostřední bouldr. Velký chyt sice došáhnu, je pro mě však těžké vypustit a znovu nasadit nohy. Člověk by si je v tu chvíli nejraději uřezal. Zbyňa na třetí pokus posílá nemilosrdně Schody. Nahoře je sice každý krok na pád, ale je to tam. Můžeme slavit.

Jelikož nevíme coby, vytahuji hejblátka a jdeme se podívat na zajímavý směr naproti Láďovy spáry. Koutek vypadá lezitelně a nějaké jištění, tam taky půjde. Hecuji kumpána, aby šel první. Prváč v Krase, to se každému nepoštěstí. Zakládat se v tělocvičně hochu nenaučíš. Borec na čelbě bojuje hlavně v prvních metrech. Naštěstí zakládá dva vklíněnce, a tak jsem klidný, že nebudu muset jeho rodičům vysvětlovat žádné zlomené nohy. Druhá půlka je výrazně lehčí, za chvíli je u stromu. Po mém přelezu se shodujeme na obligátních 5+ a názvu Hrůza v očích. Další naše kroky směřují na Kostelík, kde nalézám asi pošesté do Snesitelné lehkosti blití (8+). Rád bych tuto cestu dnes alespoň zkrokoval. Nejprve se prosápu něčím lehčím ke slaňáku a za pomoci složitého systému dvou lan krokuji stropový bouldr. Pata, náleh beckendu, znova pata a znova náleh beckendu. Vše se odehrává při svitu čelovky a v totálním prachu, ze kterého se asi třikrát rozkašlu, tak, že se mi točí hlava. Je to jak ze starého zaseklého černobílého filmu, ale jde to. Dobře tedy, je vymyšleno. Vracíme se na Býčí, kde Zbyňa dává nadějný pokus do Kashmíru (8+/9-). Spodní bouldr už má nachozený ze Schodů. Padá až v posledním těžkém kroku, jaká škoda. Je však vidět, že na to chlapec má, a tak je jen otázkou kdy.

Před večeří dáme ještě každý dva marné pokusy a je hotovo. Ukládáme unavené tělo ke spánku a necháváme naši mysl odpočinout od složitých krokosledů.

Ráno nás počasí bohužel přesvědčuje, že dnes to na moc velké lezení nebude. Prší. Po nutném strečingu (cesta ve které jsem se totiž chtěl na Kostelíku rozlézt je durch mokrá), naburácím rovnou do Blití. Pod strop dolezu v pohodě, chvíli oraz a jdeme na to. Dynamem do madla, zpevnit tělo, cvak. Pata, náleh, pata, náleh, heb a jsem v madle. No ale těžké to bylo. Za mě si to klidně 9- zaslouží. Namotivovaný Zbyňa nalézá do Kashmíru, ale vlhkost ho nepouští dál, než k prvnímu očku. Nedá se nic dělat. Program je však vymyšlen, stačí přijet příště. Balíme svých pět švestek a za hustého deště odjíždíme. Mé osvědčené úsloví, že každá cesta do Krasu se vyplatí, znovu nabývá na pravdě.

Cesta k Slnku

Tak to po dlouhé době zase jednou klaplo. Jeden srpnový týden sliboval docela seriozní počasí, tak jsme si s Kubou řekli, že on si vyleze něco v Tatrách a já si udělám retrovýlet. Kupodivu se to dalo obojí pěkně spojit, a tak jsme ve středu odpoledne vyrazili. Nějak jsem zapomněl, jak daleko to do Tater je a tak jsme – pochopitelně – nestihli poslední zubačku na Hrebienok. Skoro čtyřhodinová procházka na Terynku při měsíčku byla moc hezká, o půlnoci jsme byli tam. Chalupa temná jak Mordor, jen jedna slečna se ještě kochala měsíčkem, a ta nám řekla, že teď už nám nic chystat nebude, protože je po půlnoci a ona ráno vstává. Tak jsme skončili jako psi na holé zemi na chodbě pod schody. Ještě že jsme si vzali pro jistotu aspoň spacáky. Slibovali totiž matračku v jídelně i s dekou 🙂 .Do rána jsme si zdřímli pod schody a ráno vzhůru na Malý Ladový štít. Vybrali jsme Cestu k slnku za klasických tatranských V (to jako pětka). Když jsem tuhle cestu lezl poprvé, Gorbačov zrovna rozjížděl Perestrojku, a ani po třiceti letech jsem nezapomněl, kudy vedla 🙂 . Na štandech přibyly borháky a tak jsme všechno nechali pod stěnou a užívali si lezení nalehko. Byli jsme dost pomalí a sluníčko svítilo, a tak se pomalu ale jistě stal z Cesty k slnku Útěk před slunkem. Nakonec jsme po pěti hodinách přistáli zpátky na nástupu a skutáleli jsme se k plesu pod stěnou vyschlí jak Sahara v létě. Půlku vody z plesa jsme „vytáhli“ na první napití. Pak jsme se ještě hodinku povalovali a usrkávali, a když se na severu objevil bouřkový mrak, seběhli jsme k Terynce. Pivko, horec, pivko a meruňkovica udělaly svoje a tak jsme se nakonec uložili v kotelně chaty, protože v jídelně probíhal slovenský večírek. Ráno jsme byli oba dobití jak cikánský hračky a tak jsme to zabalili. Dospěl jsem k názoru, že Terynka (jako vždy) nezklamala ve dvou věcech. Ta první – malá Studená je fakt parádní dolina se spoustou hezkýho lezení pro všechny.  Ta druhá – Terynka je pořád tak trochu „prokletá“ chata. I když už pozdě večer a v noci nevyhánějí příchozí s řevem a nadávkami jako za časů výše zmíněné perestrojky, pořád tam je cítit tak trochu klientelismus. Do kotelny jsme šli totiž proto, že obsluha řekla, že kvůli dvěma Čehůňům nebude vyhazovat v 10 hodin večer slovenskou partičku, která evidentně měla chuť pařit. Ale vše proběhlo v klidu a po dohodě. Takže to byl vlastně úplně vydařený výlet 🙂

Cesta k Slnku

Horoškola Blatiny

No, řečí o tom, jak někdo napíše o letošní horoškole bylo dost, ale, jak vidno, jedině JÁ jsem se rozhoupal.

Od 22. do 28.července jsme se usadili na chalupě VHS na Blatinách a se smečkou lipnických a olomouckých děcek jsme si udělali prázdniny. Lezlo se na Drátníku, Čtyřech Palicích, na Bílé Skále a Kostěj s vyvolenými i na Černé. Ač prázdninový červenec, počasí bylo vyloženě aprílové, takže jsme za den zmokli i třikrát, ale bylo i sluníčko. Taky byly kola, bazén a pivko U Kosků, takže vlastně vydařený zájezd :-). Pár fotek, které jsem udělal, je v galerii.

Rok 2016

 

Letošní rok byl opravdu povedený. Nestrávil jsem sice venku tolik času, jako rok předchozí, ale myslím, že i tak to stálo za to. Na přelomu roku jsem jezdil bouldrovat na Holštejn, což se mi loni osvědčilo, jako dobré kondiční udržování síly. Povedlo se pěkných pár kousků (Holobrádek 7B), ale hlavní cíl byl nesedět doma, případně nebýt zavřený na překližce.

Mimo bouldering jsem vytáhl i zbraně a mačky a začal jsem jezdit drytoolovat. Na Pernštejně jsem vylezl rest z minulého roku – Dlouhý čtení (M9) a v Branné jsem zřetězil nejtěžší M-kovou linku Moravy – Nejasná zpráva o konci světa (M10), která se mi navíc povedla hned na flash, což do teď nechápu.  Na začátku února jsme ve složení Bidlo, Michal, Houba a já jeli do Mekky evropského drytoolingu. V Kanderstegu jsme strávili mrazivých 6 dní, kdy jsme kosili jednu převislou linii za druhou. Mezi nejcennější skalpy jistě patří Schwule madchen (M10-) a El aura (M9 flash).

Po návratu mě zase na chvíli chytlo bouldrování. Highlitem jara se pak stala návštěva Škrovádu, který mě svými pískovcovými kolmými bouldry naprosto uchvátil. Tamní klasa sice asi bude trochu měkčí než třeba v Krase, ale to celé oblasti na kráse jistě neubírá. Domů jsem si přivezl několik 7B a dokonce jedno 7B+. V březnu jsem se ještě stihl podívat do Ospu, kde jsme si hlavně užívali prvního letošního tepla.

Další výjezd se konal do Polské Jury, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Oblast nás zaujala, hlavně tím, že je poměrně dostupná a člověk tam najde cesty všech obtížností hezky pěkně na jednom místě.

Po návratu jsem se vrhl do odškrtávání restů doma v Krase. Přelezl jsem spousty 9 a 9/9+, kolem kterých jsem buďto vždycky jen smutně chodil nebo mi přišly moc obtížné. Ve Sloupu se dokonce zadařilo a za víkend jsem byl schopen vylézt Kdyby prase mělo křídla (9+), která se mi, ač v sobě skrývá šílený technicko-silový bouldr, docela líbila. Dost jsem také začal jezdit do Žlebů a do Josefovského Údolí, kde jsme s mými novými spolulezci, s Honzou ze Šternberku a Lukášem z Kroměříže, vylezli například starou hákovačku Salve Walley (9-) nebo bouldrového Cruchota (9/9+).

S Lukášem Ondráškem jsem strávil také jeden víkend na Sulově, kde jsem zkoušel legendární Hranu 1624 (9), kterou se mi sice nepodařilo vylézt, ale moc se mi líbila. Snoubí se v ní jak síla s vytrvalostní, tak i trochu toho morálového lezení vysoko nad jištěním. V půlce června jsme se pak s Vlastou vydali na daleký Sněžník, kde se konaly bouldrové závody. Počasí nám ale moc nepřálo a celou sobotu lehce poprchávalo. To mě však od lezení neodradilo. Běhal jsem po celém Sněžníku a sbíral jednotlivé směry do soutěže sběrač. Bohužel jsem však asi nebyl dostatečně rychlý a obsadil jsem až druhé místo (asi). Následující den jsem si to však vynahradil přelezem luxusního bouldru Rio relax (7A), u kterého panovala ta správná týmová atmosféra hecu.

Na začátku prázdnin jsem v Krase měl v úmyslu vylézt tři největší Mauglího lebky (rozuměj nebezpečné cesty) za jeden den (Kocovina 6, Aleluja 7- a Jezzabel 7), což se mi sice povedlo, ale nechybělo moc a podařit se to vůbec nemuselo. V prvním pokuse v Aleluji jsem totiž hodil minimálně osmi metrového tygra z klíčového místa do staré skoby. Ta naštěstí vydržela, já se převázal a cestu na druhý pokus přelezl. Uff. Nikomu podobné kratochvíle však rozhodně nedoporučuji.

V půlce prázdnin jsme si s Lukášem Ondráškem jeli splnit sen do Dolomit. Známá a famózní Cesta přes rybu (9-) mě přitahovala již dlouho. Letos jsem se cítil připravený. Lukáš na tom byl podobně, a tak jsme se na to vrhli. Po neskutečném boji a dvou dnech ve stěně se nám to povedlo. Vylezení této cesty se stalo asi mým nejsilnějším lezeckým zážitkem a budu na něj ještě dlouho vzpomínat. Po krátkém (jednodenním) restu jsme si vyběhli krásnou, ale hlavně sportovně odjištěnou Primabalerínu (8+/9-) na Cimu Piccolu a jelo se domů.

Zbytek července a první půlku srpna jsem trávil zase v Krase. Povedl se například zapeklitý Saxifragment (9) nebo vcelku sjízdný Skokan zelený (9-/9).

Na konci srpna jsme s Dášou a Upírem odletěli na měsíc do Peru, kde jsme si do sytosti užili krás hor a místních památek. Viděli jsem magickou horu Alpamayo, prodírali se davy turistů u Macu Picchu, letěli nad planinou Nazca nebo se plavili po jezeře Titicaca. Výlet do byl úžasný a neskutečně nabitý.

Po návratu jsem stihl ještě poslední ,,letní“ víkend v Tatrách, kam jsem letos zavítal již podruhé (poprvé s Houbou na Hokejku 6 a Patagonské léto 7+/8-). Tentokrát jsme si s Honzou užili plotnového lezení v cestách na Kežmarském štítu (Tulák po hvězdách 8-, Obrovský kút 6 a Total free jazz 8+).

V říjnu jsem odpoledne v týdnu začal jezdit na Gabrielku, kde jsem už roky nebyl a kde mi tedy chyběla spousta cesta. V průběhu podzimu se mi povedlo přelézt v podstatě vše, co tamní lom nabízí. Za zmínku stojí hlavně Zlatá žíla (9- OS) a Výzva (9).

Mimo jeden výjezd na Rabštejn, kde jsem lezl spíše lehčí věci, jsem se činil kde jinde než v Krase. S Vlkem jsme na Kostelíku udělali nový prvovýstup Den otevřených dveří (9-). Parádní technické lezení v kolmé skále v jižní stěně jeskyně.

V listopadu se mi povedlo ještě jedno zahraničí. S Michalem Džmuráněm jsme si udělali prodloužený víkend v Italském Arcu. Hlavní cíl zájezdu bylo lézt těžší onsighty, což se nakonec povedlo alespoň jednou v podobě The song remains (7b OS). Krásná byla ale také Neurotica (7c) v jeskyni po krápnících nebo poslední den Beverly Hills (7b+) v Massone.

V listopadu jsem si také stihl dvakrát zalézt v horním patře Macochy, kde se mi povedla po neskutečném boji místní nejtěžší cesta Pozdní sběr (8+/9-) na onsight. Zvedl jsem si tak zase své Krasové maximum. Tentokrát je to již však asi definitivní, protože pod 9+ v Krase už nic, co bych na OS mohl zkusit není. Uvidíme, třeba někdo ještě někdy něco navrtá J

V prosinci se pak konala každoroční hákovací Macocha. V pátek jsme s Honzou vylezli Klenbu (IV A2) v rekordním čase šesti hodin. V sobotu jsem si dal jištěné sólo Zimního Království (V A2) a v neděli jsme s Lukášem vylezli nově přejištěnou čtyř délkovou cestu Spodek Macochy (6-), která až do tohoto víkendu neměla 25 let opakování.

Konec roku přinesl ochlazení, a tak došlo i na cepíny v Branné, kde Bidlo s Michalem navrtali futuristický stropový projekt. Snad se příští rok zadaří…

 

Hore zdar

Fil