Bilancování roku nutí člověka přemýšlet, jestli byl uplynulý rok dobrý či špatný. Tlačí ho do jasného verdiktu. Jedna nebo nula. Tak to ale přeci být nemusí. Kde je ta hranice mezi dobrým a špatným? To vám nikdo neřekne. Jistě, čísla, zvlášť ve světě horolezectví mohou pomoci, ale nejdůležitější je nakonec stejně váš osobní pocit a radost z pohybu. Letos proto vznášet žádný verdikt nebudu a pouze vám popíšu, co jsem zažil a z čeho jsem měl největší radost já.

    Začátek roku se u mě již tradičně nese ve znamení dvou naprosto odlišných disciplín. Bouldering a drytooling. Nakonec jsem došel k názoru, že se tyto dvě lezecká odvětví skvěle doplňují a byla by proto škoda jedno z nich vynechat. Na Holštejně dolézám pár bouldrových projektů v jeskyni. Nic světoborného se ale nekoná. Pár 7B a několik 7A. Na víkend zavítám dokonce za kamarádem do Prahy a jedem na Petrohrad. U této oblasti mám tak trochu předsudky. Žádné chyty a pořád ty stejné kroky přes malé krysy. Nakonec si ale parádně zalezeme a domů odjíždíme sice bez kůže, ale s pár pěknými přelezy. S cepíny zkouším v Branné v Lomu nejprve Cirkus život za D9+ a následně rozdělávám Oťákův projekt (Cesta zlobivého dítěte) v levé jeskyni. Těžké stropní lezení gradující v přehupu do kolmého. Daří se mi v jedné díře vymyslet téměř nohand na netopýra, což celou taškařici značně ulehčuje. Nakonec přelézám a klasu stanovuji někde ke stupni D10. Každopádně doporučeníhodná linka.

    Ještě v lednu vyrážíme poprvé do Ospu, kde lezeme tentokrát nahoře na Babně. Daří se krásné vytrvalostní Eolo 7c+. Při druhém výjezdu přelézám megalinku Osapska pošast 7c+ dole v jeskyni a Pikapoka 7b+ na OS z čehož mám snad ještě větší radost. Následuje několik výjezdů s cepíny do Divokáče, kde se hraje zase trochu jiná hra než v Branné. Chvíli trvá, než si člověk zvykne na lezení po vlastním, ale pak je to paráda a stojí to i za lehké „vybátí se“. Třetí výjezd do Ospu je ve znamení sundávání pytlů. Po x letech přelézám povinné klasiky jako jsou Flash dance 7c, Hugolina 7b+ nebo Nina 7b. Mám tu tedy čisto a při příštím nájezdu můžu konečně zkusit Oktoberfest 8a!

    Hned, jakmile se u nás jen trochu oteplí, vytahujeme lano a se Zbyňou míříme na Skalku u Trenčína, kde jsem roky nebyl. Ještě večer za čelovky a drobného deště přelézám Halucinačnou 9-. K mému i parťákovu překvapení se daří na první pokus. Další dny lezeme samé pěkné cesty v obtížnostech 9- a 9. Pomyslnou tečku za zimním boulderingem dělám letos na Boru a Ostaši. S Víťou z Brna jsme sice chtěli lézt celý víkend jen na Boru, počasí a podmínka však byla proti nám. Od místního kamaráda Vaška si dokonce půjčujeme lano a já přelézám krásnou hranu V osidlech nejistoty Xa a jen o vlásek (pád ze druhého kroku nad zemí) mi uniká Výlety do snů Xa. Mimo tyto skvostné linky se daří i dvě 7B.

    Na konci března jedeme s Lukášem, Matějem a jeho parťákem na dlouho plánovaný výlet do Švýcarska. Ano, severní stěna Eigeru. Nebudu to zbytečně protahovat. Těsně pod druhým sněhovým polem jsem hodil asi dvacetimetrového tygra, roztrhl si nohu na tři stehy a letělo se vrtulí dolů. Kluci po čtyřech dnech, z čehož poslední dva žrali sníh s jonťákem, dolezli na vrchol, za což mají můj obrovský obdiv a respekt. My se ale s Lukášem příští rok vrátíme. Doufám, že už mu to takto kardinálně nepodělám.

    Abych nezapomněl na můj milovaný Kras. Letošek je zasvěcen velkým projektům. Nic moc lehkého tu už stejně nemám, takže vždy chvíli trvá, než něco přelezu. První je na řadě Umělá žena Barbara 9+/10-, kde jsou ocelové prsty nutností. Následuje Země pro starý 9+/10-, kterou hodnotím jako relativně sjízdné atletické 8a. Po šesti dnech pokusů se mi daří přelézt Sněhurku a sedm ostrých pokusů 10-, která se stává mou první v dané obtížnosti. Přelez to byl totálně na krev, kdy jsem myslel, že půjdu snad v každém kroku a jen zázrakem jsem dovzlínal až k řetězu. Tak to ale u maximálních výkonů asi prostě být musí.

    Velikonoce trávíme na slovenské Porúbce. Nikdy jsem tu nebyl, a tak jsem z nové oblasti jako vždy nadšený a běhám od jedné cesty ke druhé. Když se nad tím zamyslím, byly to asi moje nejúspěšnější čtyři dny lezení v životě. Tedy pokud se budeme bavit v řeči čísel. Povedlo se mi vylézt 13 cest za 9- a výš. Z toho 4 na OS a jedno 8a, takže radost jak sviňa a příště zas!

    Letos jsem se také vrhl do znovunavštěvování starých známých oblastí. Pár výjezdů jsem proto zasvětil Dobřečovu, kde jsem přelezl No limit 9+/10- a Cestu samaruje 10-, u které musím přiznat, že je asi trochu lehčí, než říká průvodce. Cestě to však na kráse rozhodně neubírá a kdo nemá ocelové prsty, si tu ani neškrtne. Povedlo se nám tu také vymyslet dva boulderproblémy. První nádherný highball na skalce u nedalekého ohniště jsme pojmenovali Na vlnách odvahy a dobrodružství 6B. Druhý je o něco vtipnější, protože vede na kámen vysoký asi jeden metr a začíná z malé jeskyňky z lehu. Odtud také název Klaustrofobie 6B.

    Další návštěva směřovala na Lukov, kde jsem nic světoborného nepředvedl a zdejší materiál a na můj vkus tvrdá klasa mi dali pořádně na zadek. Na Bradle a Třech kamenech se dařilo o poznání lépe. Za víkend se mi podařilo dolézt všechny cesty, které místní skály nabízí. Radost mám hlavně z Bobulovi cesty Opilí nelžou 9+, ve které jsem vymyslel kroky s mým oblíbeným kolenem a z nelezitelného se rázem stala pěkná a sjízdná cesta. Jinak mě mrzí, že z kdysi romantického Bradla se stala vlivem kůrovce nehostinná pouštní krajina.

    S přicházejícím létem mě Jarda Smolka vytáhl na víkend do Labáku. Na písky jezdím jen párkrát do roka, ale vždycky to stojí za to. Připadám si jako Alenka v říši divů a jen vymlsávám, co mi parťák znalý místních poměrů poradí. První den volba padá na vytrvalostního Bezzubého Yuchena Xa, druhý pak na bouldrový Bestseller Xa. Obě jsou to pecka linky a lezení jsem si tu moc užil.

    S kluky z Brna jedeme na Rabštejn. Tuto překlasickou oblast jsem vždy vnímal, jako takovou povinnost a nikdy mě moc nenapadlo sem udělat pořádný výjezd. Vždy jsem tu lezl spíše v rámci nějaké jiné akce. Tentokrát jsem se tu však rozhodli strávit čtyři dny a pořádně si tu zalézt. Hned první den se mi daří místí darda Vzpoura mozků 9+/10-, kterou přelézám bez madla v horní části, takže si myslím, že si to tuto klasu zaslouží. Další dny pak lezu vše, co mi v oblasti chybí. Kromě cest vlevo od Riga, které jsou tou dobou uzavřené kvůli narušené statice hradeb, se mi daří přelézt celý Rabštejn. Příště tedy už jen těch pár lehkých věcí okolo Sbohem armádo a na Rabštejně mi bude chybět pouze Výpadek rozumu 10-, který ale rozhodně, když jsem kolem něj slaňoval, nevypadal nereálně. Jeden a půl dne jsme lezli také v sektorech Tělocvična a Bludný kámen, které tvoří dobrou a stále málo navštěvovanou alternativu ke klasickému Rabštejnu.

    V červenci je jako každý rok čas na Dolomity. Letos jsem v hlavě neměl žádnou velkou cestu, a tak jsem se rozhodl pro trochu jiný typ výletu. Naplánoval jsem tři středně dlouhé vynýtované „sportovní“ cesty a zkusil je všechny vylézt v co nejčistším stylu ve třech dnech po sobě. První, Via Mirko 7b+ (400m), se povedla až na klíčovou délku (ta šla na druhý pokus) na OS.  Druhá, Nordwind 7b+ (490m), nám dala zabrat o něco více. Větší odlezy a únava z předchozího dne, to vše zapříčinilo, že se nám povedl „pouze“ přelez ve stylu RK. V horách se ale i to myslím počítá. Poslední den jsme si naopak spravili náladu v o poznání lehčí cestě Tamesrock 7b (390m), kterou jsme zdolali bez jediné chybičky.

    K létu patří také pořádný výlet na skalky. Jako každý rok jsem chtěl vyrazit do Zillertalu. Počasí nám bohužel nepřálo a my se museli spokojit s bližším vápencovým Peilsteinem. Poměrně rozsáhlá oblast kousek pod Vídní nám poskytla hřiště na celý týden. Nechtěl jsem si rozlízat nic těžkého a jen jsem si užíval pokusů o onsight. Síla však nějak nebyla při mně a na OS jsem vylezl pouze jednu cestu za 9-.

    V srpnu jsme s Dášou odletěli na měsíc do africké Keni, kde jsem na skálu nešáhl, takže po návratu bylo potřeba se někde rozlézt. Vyrazil jsem na dle mého názoru nejlepší moravské písky – Pět kostelů.

    Po dostatečné rozlezení bylo potřeba se znovu pustit do krasových přelezů. Vybral jsem žlebskou Brandelmouchu 9+/10-. Úžasná převislá linie po lištách. Co víc si přát. Snad jen ještě jedno jištění. Přiznávám, cestu jsem kvůli strachu z nepříjemného pádu přelez s prvním jištěním procvaklým.

    Na podzim jsem s Lukášem stihl ještě jeden rychlý vícedélkový výlet do Hollentalu, kde jsme vybrali dvě kratší sportovně zajištěné cesty. Neue Generation 9- a Die neue Ma(r)chart 9-. Nevím, jestli je to mou dolomitskou rozmlsaností, ale ani jedna cesta se mi moc nelíbila. Obě mají takový neurčitý směr, nevyvážené lezení a v první jsme narazili dokonce na sekaný chyt. Každopádně jsme si dosyta zalezli, tak co… Před koncem roku následoval ještě jeden polo horský polo sportovní výjezd. Přiznám se, že jsem do té doby nikdy nebyl ve všemi tolik opěvované Paklenici. To se muselo napravit, a tak jsem s KHO vyrazil. První den jsme se Zbyňou vylezli vícedélkovou cestu Vila Velebita 7b+ na slavnou Aniču Kuk. Jedná se o krásnou sportovní linii s dostatkem nýtů a dvěma klíčovými délkami. Díky naší rychlosti jsme s lezením skončili docela brzo a mě tedy napadlo zkusit ještě slavné Mosoraški 6a – asi nejlezenější cestu na Aniču. Nebyl bych to však já, kdybych nevymyslel něco navíc. Sbalil jsem si tedy lano a cestu nastoupil sólo. První půlka šla hladce a lano jsem ani nepotřeboval. Pak jsem se však nějakým nedopatřením odchýlil od originální trasy a ocitl se v nezajištěném sypavém převislém koutě. No, co vám budu povít, nic příjemného to rozhodně nebylo. Po přelezení tohoto hrůzu nahánějícího úseku jsem se znovu dostal na správnou cestu a zbytek Mosoražek dolezl pěkně s jištěním. Další dva dny jsem strávil hezky pěkně při zemi na sportovkách. Nejvíce mě uchvátil asi sektor Hram se svým převislým skalním obloukem a cestou Funky shit 8a.

    Po návratu do Čech jsem se zakousl do dlouho opomíjené linie Nízkého přeletu 8+A2 nad Sloupskou jeskyní. Napadlo mě udělat této letité hákovačce volný přelez. Po vyčištění a nacvičení jsem seznal, že to půjde, a tak jsem poprosil Vlka o navrtání. Pak se mohlo začít sázet ostré. Po několika výjezdech se opravdu povedlo a vznikla tak „nová“ nádherná linka s nahozenou klasou 9+/10-. Uvidíme, co řeknou další přelezci.

    S Lukášem jsem jeden víkend vyrazili na slovenský Prečín, který se mi zase jak taky jinak vryl pod kůži. Úžasné linky sulkovského typu. Se Zbyňou jsme také stihli prozkoumat zašitou a málo navštěvovanou Medůvka, kde jsme se za svitu reflektoru parádně hecovali v Nové smlouvě 9-. V listopadu jsem zajistil povolení do Macochy a s Tomem jsme se pustili do místní nejdelší volné cesty – Idealissima 8. Zažili jsem skvělé macošské dobrodružství a mě se povedlo první opakování, a to tím nejlepším možným stylem – OS. Nejtěžší nebyla kupodivu délka za 8, ale jedna za 7 UIAA. Háček však byl v tom, že vede v ne zcela stabilním a čistém terénu a v klíčovém místě není žádné fixní jištění. Druholezec mě sice ujišťoval, že jištění, které za mnou vybíral bylo tutové, ale na prvním konci nemá holt člověk tendenci věřit úplně všemu. Hákovací Macocha se letos bohužel kvůli povolení nekonala a my tak chtě nechtě museli šáhnout zase po cepínech. Před koncem roku se nám povedlo strávit víkend u Žiliny v Dračí díře, kde si Slováci udělali parádní sportovní bušírnu. Na zbraně jsme si poměrně rychle zvykli, a tak se nám povedli nádherné atletické cesty Dynotopia D9+ a Bábovka D10-.

    Byl bych rád, kdybyste tento článek nebrali jako nějaké moje vychloubání nebo holedbání se. Vždyť ty moje výkony jsou v porovnání se světem, ale i s českými borci, naprosto směšné a zanedbatelné. Šlo mi pouze o sesumírování toho pro mě nejpodstatnějšího, co jsem za rok 2019 během těch více než 150 lezeckých dní zažil a vylezl. Více než o čísla mi stále jde o pohodu a přátelství pod skalou a na laně, které jsem jinde (snad kromě skautingu) nezažil. To může znít jako klišé, ale myslím, že v dnešní uspěchané a výkonnostní době je potřeba si takové věci připomenout a říct na rovinu. Snad jste při čtení nasáli alespoň zlomek mého zápalu pro věc a vydáte se třeba příští rok také do nějaké staré známé oblasti, kde jste roky nebyli nebo se vrhnete po hlavě do nějakého nového druhu lezení.

    Hore zdar a šťastný nový rok!

Rok se s rokem sešel a já už zase sedím za klávesnicí a píši sumář událostí minulých. Pomáhá mi to vzpomenout si na krásné momenty prožité v uplynulém roce na skalách, a tak nějak se psychicky připravit a namotivovat na rok následující.

Začátek roku byl zase ve znamení krasového boulderingu. Kdo tvrdí, že v Krase už není co lézt, je na omylu. Nové směry pořád vznikají, a tak máme co lézt i my šontači. Daří se mi přelézt diskutovanou Powerbanku 7C a přidávám i pár vytrvalostnějších 7B. Nejčastěji škodím na Jáchymce a v Lidomorně, jejíž vnitřek jsme pracovně pojmenovali Casino. Párkrát přihodím do batohu i cepíny a pozkouším štěstěnu na Pernštejně nebo v Branné. Na konci ledna jedeme s Karlem na takovou pracovní hurá akci do Amsterdamu. Po cestě zpět se stavujeme v Německém Bessenbachu, což je úžasný červeně zbarvený pískovcový lom. Je vlhko, a tak se daří jen jedna pěkná linka se skokem ve spodní části Cuba 62 9-.

Po návratu už zkouším i lano v Rudicích, ale zima mě vždycky sundá. Přelézám tedy alespoň pár pěkných bouldrů – Pravá Tereza 7B, Ňoumes 7B. na začátku března se s Matějem vydáváme na dlouho plánovaný výlet do Norského Rujukanu, země ledům zaslíbené. Jsme nedočkaví, a tak ještě večer po příjezdu jdeme vylézt dva kratší ledy. Úžasný pocit, zakousnout zbraně do ledu, a ne s nimi jen škrábat skálu. V průběhu našeho pobytu se nám daří vylézt místní tří délkovou klasiku Lipton WI7 nebo drytoolový Energizer D9-. Ledů je tu více než by člověk mohl za týden přelézt, a to se neflákáme a valíme jeden za druhým. Těsně před odjezdem flashuji ještě Fission D10. Pocit jako z pohádky.

U nás je pořád zima, a tak se vracím k bouldermatkám. Zkouším Seníky, Košíky a Velou, kde se daří Achnaton 7B a roky pokusovaná Ovečka 7B. S přicházejícím jarem beru lano a se Zbyňou se vydáváme objevovat nové moravské písky. Budačinu už známe, zastavujeme proto jen na den. Dále míříme na Barborku a Buchlovský kámen, kde oba úspěšně klíčujeme totál rajbas – Nuda v Brně 9-/9. Komínky nahrávají spíše delšímu rozpětí. Nakonec přelézám alespoň Manikůru 9, kde se to dá uhrát i bez dvou metrů. Gavendova skála nás moc nepotěší svou mechovatostí a zašitostí uprostřed chřibských hvozdů.

Aby bylo učiněno za dost i Krasu, podnikám pár výjezdů do Žlebů, kde se mi daří první letošní 8a – Převisem 9+/10-. V této cestě nacházím prostor pro různé fintičky (špičky, kolínka, nohy napřed).  Pocitově si ji tak zlehčuji a posléze i přelézám. V průběhu jara objevuji ještě mnou dávno zapomenutou oblast – Štramberk. Po několika výjezdech padá Vlaštovka 9- a highball Ultralight sac 7A. Zdejší klasa je opravdu tvrdá, příště musí člověk přijet silnější.

Na dalším výjezdu míříme tentokrát na sever. Bohdíkov a Čertovy skály u Jeseníku nám poskytují parádní hřiště o prvním teplém víkendu. Cesta Umělé chyty 9- nás překvapí svým bouldr problémem, po krátkém vymyšlení je však posekáno. V Krase na Holštejně přidávám další těžkou cestu – Dokončená 9+/10-. Na Kras docela atyp, samé obliny, paty, prostě jeden krásný dlouhý boulder až k řetězu.

Na začátku června podnikáme s Lukášem výjezd do našich milovaných Dolomit, kde na úvod přelézáme Gelbe Mauer 8+/9- na OS. Dlouhé a vyvážené lezení, ale zase s nýtama, takže vlastně celkem sjízdné. Dále přichází perla zájezdu. Daří se nám totiž přelézt novou cestu Dědictví předků 9- v severní stěně Cimi Grande. Tam naopak není nýt ani jeden. Musíme se spokojit se skobami a vlastním materiálem. Po cestě domů se stavujeme ještě na nějakých zašitých sportovkách, které by u nás však měly pět hvězdiček.

Po návratu se vracím na skok do Krasu. Epita direkt 9+ mi dává řádně zabrat. Po pár nájezdech však podlehne a nechá mě cvaknout svůj řetěz. Destinaci na letošní sport trip volíme s klukama z Brna Zillertal. Dlouho jsem tu nebyl, a tak je co dohánět. Síla je, odhodlání také, jen aby kůže vydržela. Lezu celých deset dní. Někdy více, někdy jen pár cest. Na konci výletu mám v deníku krásnou nadílku v podobě prvních dvou devítek na OS, kterých si cením asi nejvíce – Picabo 7c a Autan aktiv 7c. Jako další se daří dlouhá Manitoutwo 7c+ a převislá hrana Jumping Jack flash 7c+ nebo boulder Mangal 7B.

V Krase se přesunuji na Rorejsy, kde se zakusuji nejprve do mega vytrvalostní cesty Level 42 9+/10- a posléze i její prodlužka Level 50 8a/8a+, kterou si zvyšuji svůj osobák. Jupí!!! Už jen mini krůček a bude to 10-, což je pro mě, jako z říše snů. Kluci mě ukecávají a jedeme na víkend na písky. Ostaš a Teplice mě totálně dostávají. Procházím tu jako v Jiříkově vidění a lezu jen doporučené pamlsky. Za tři dny si zvyšuji osobák z IXa na Xa přelezem cesty Skat Xa, která by se nemusela stydět ani někde ve Frankejuře. Převis s dírkama. Mimo jiné se daří i Citová investice IXb a Apollo 13 IXc na flash.

V srpnu začíná sezóna Býčiny. Nové výzvy v podobě propojek Velkej bejk 9/9+, Velur 9 a Malej bejk 9+ mě rozhodně nenechávají chladným. Nakonec přidávám i Asuův letošní skvost Stalker 9+. Dlouhý kolmáč s bouldrem dole, mňam. V mezičase objevujeme Čertovy skály u Lidečka, kde se nám nejvíce líbí asi Ptačí hrana 9- a rajbas Napřímení 9-. Kvůli dešti jsme nuceni hledat okolní převisy a tak po krátkém googlení nacházíme ,,tajnou“ oblast Pět kostelů. Za mě jedny z nejhezčích písků na celé Moravě. Za zmínku stojí hlavně vytrvalostní Night cap 9- a boulder skok v závěru cesty Pulčínská metoda 8+/9-.

Nevynechám ani podzimní možnost volného lezení v Macoše a kompletuji tak celou horní štěnu přelezem Kolíku na bejka 8+ a Jámy a kyvadla 8-. Obojí opomíjené skvosty. Na konci roku podnikám také výjezdy s Lukášem na Slovensko. Nejprve slunná Belá, takový slovenský Adlitz. Tady přelézám Sťahovaví vtáci 9 s bouldrem uprostřed a fintové Zjavenie 9. další víkend jedeme na Súlov na Bielou vežu, kde si libujeme v dlouhých krásných cestách bez lidí. Největší radost mám z cesty Súlov náš každodenný 9-, která se povedla na OS. Do třetice všeho dobrého jedeme hákovat na Kostolecký dóm, kde po x letech sundávám pytel z Moravské cesty 5A3. V neděli pak drytool v Dračie diere. Místňáci nám sice vyradí Len pre vyvolených D9, já si však svůj program musím najít sám, klíčový krok je na mě moc dlouhý.

S prvním sněhem přihazuji do auta zase bouldrmatky a mířím na Bor, kde si užívám pravého boulderingu. Skleněná dementní moucha 7C jde kupodivu snadno. Naopak Muší traverz 7A+ mě pár hodin trápí. V prosinci pak už jen bouldering v Krase a tolik očekávaná Macocha. Letos vybíráme s Houbou obávané Americké hrátky 5A4. Nejtěžší je první délka, která se mi naštěstí daří celkem bez problémů, a tak za dva dny (celkově asi 15 hodin) stojíme na Desateru s dalším silným příběhem za námi.

Rok končí, nadšení však zůstává. Doufám, že nám všem rok 2019 přinese alespoň tolik krásných chvil s přáteli ve skalách jako ten minulý.

Letošní rok pro mě byl nadmíru dobrým rokem, co se lezení týče. Laťka se sice neposunula výše, ale řekl bych, že se poměrně ustálila a já se v devítkových obtížnostech docela ,,zabydlel“.

Ze začátku roku jsme s Bidlem, Michalem a Houbou jezdili hlavně drytoolit do Jeseníků. Ať už to bylo Piáno M8+ v Divokáči nebo Ztracené Vánoce D9 v Lomu, vždy šlo o kvalitní tooling s nádechem dobrodružství (Divokáč) a nebo s ryze sportovním duchem (Branná). V půlce ledna jsme také zavítali na Slovensko, kde jsem s Patrikem běžel závod Ledový maraton, který jsme letos sice nevyhráli, ale na dno jsme si šáhli stejně jako minulý ročník.

Udržovací krasový bouldering přinášel také celkem pravidelně ovoce ve formě několika 7A – 7A+. Zkrátka a dobře na lanovou sezónu jsem byl připraven a hlavně natěšen celkem dost. Hned jak se dalo, začal jsem kosit nezbytné resty. Sloupský Uloupený klenot 9/9+ mi dal zabrat hlavně kvůli zmrzlým prstům, Ztopořený král 9+ padl docela neočekávaně a další 9 plusky jen přibývaly. Aby se neřeklo, že jezdím jen do Krasu, zavítal jsem párkrát i někam jinam. Budačinu nebo Břesteckou skálu mohu jen doporučit. Tamní krátké bouldrové cesty po dírkách a lištách se mi hodně líbily.

V dubnu se mi neočekávaně povedlo mé druhé 8a. Tlustí chlapci nelétají se nacházejí na Henryho stěně ve Žlebech. Jedná se o dva bouldry po sobě (7A a následné 6B) oddělené horším odpočinkem. Cestu jsem vylezl vlastně docela náhodou. Ale co, na to se historie ptát nebude.

V květnu jsem zavítal jako každoročně na Petrohrad, kde se konaly závody v boulderingu. Letos byly bohužel dosti poznamenány loňskou aférou se sekáním chytů, ale i tak jsem si lezení užil až do krve (doslova). Sběrače jsem letos sice vyhrál, ale každý ročník si na konci říkám, jestli mi to za to stálo a jestli příště zas. Tyto vnitřní otázky naštěstí během roku vždy zmizí, jako pára nad hrncem.

Další měsíce se nesly zase v krasovém duchu. Párkrát se jelo na Bajerku, kde jsem vylezl zbytek z tamní čtveřice devítek a na chvíli se pověsil dokonce do Vzpomínky na Vaška Bajera 9+/10-, ta však mému rychlonáletu zatím odolala. Dále jsem se pustil do méně lezených věcí na Holštejně. Moje mladší sestra 9+ nebo Ruce hybrid 9+ mě na notnou chvíli zabavili. Rozklíčovat oba bouldry nebylo nikterak těžké, ale provézt krutý krokoslet bez pádu či odsedu chtělo notnou dávku sebezapření a síly v prstech.

Z kraje léta jsme s Honzou Novákem vyrazili na dvoutýdenní trip do Frankenjury a následně do Ceuse. Juru znám, takže to pro mě nebylo sice nic nového, ale i tak to bylo parádní polezení, kde jsem ukořistil dvě devítky a hlavně jednu 9- na OS, čehož si dost vážím. Přelez se totiž nesl v duchu pádu téměř v každém kroku. Následný týden ve Francii mi asi trochu změnil pohled na sportovní lezení. Vždycky všem říkám, že v okruhu 1000 kilometrů od Olomouce je Kras nejlepší lezení (a myslím to vážně). Ceuse je naštěstí o trochu dál, takže mé tvrzení stále platí. Každopádně se nedivím, že se do tamních skal každoročně sjíždí světová špička. Skála, atmosféra, jednotlivé linie a všechno ostatní si tu totiž zaslouží pět hvězdiček ze tří. Po týdenním snažení se mi povedlo zase stejné skóre jako v Juře, takže jsem odjížděl docela spokojený a s přesvědčením, že sem se rozhodně ještě vrátím.

Další prázdninová destinace byla malá lokální bouldr oblástka Križna ve Slovinsku, kam jsem na skok zavítal v rámci rodinné dovolené. Kluci tam mají pěkné kousky převážně tréninkového charakteru. Hlavní letošní výlet se konal za velkou louži. S Dášou jsme se rozhodli objevovat svět mrakodrapů a fastfoodu na východním pobřeží Spojených států. Lezení šlo sice stranou (dvakrát jsem si byl zabouldrovat v Central parku na nejoklouzanější žule, kterou znám), ale kulturně a cestovatelsky jsme se nabažili na několik let dopředu.

Po návratu nastal čas se přesunout do Josefovského údolí a přelézat a přelézat. Býčiskalské vytrvalostní klenoty jako jsou Hořký měsíc 9+ (rozhodně jedna z Top3 v Krase), Drobkovy patálie 9, Býčí klenba 9+ a další naštěstí neodolávaly moc dlouho.

Začátkem září jsem si s Lukášem odškrtl letošní hory. Vyrazili jsme do Totes Gebirge, kde se nám povedl parádní sportovní kousek v podobě Zache gurken 8+/9- v nejlepším možném stylu – OS. Některé délky byly sice durch mokré, dodnes nevím, jak Lukáš vytáhl tu osmičkovou pasáž, kde mu voda stékala po rukávech a kapala mi na hlavu, to nás však neodradilo od přelezení této zhruba 600 metrů dlouhé linie. Na zpáteční cestě jsme ještě stihli polézt na sportovkách v Holentále a na Pálavě. What a trip!

Po návratu jsem Josefovské vyměnil za Rorejsi, kde na mě čekaly poslední tři cesty okolo devátého stupně. Za vyzdvihnutí stojí hlavně Beta Centauri 9+, která by snesla přirovnání klidně s kdejakou lajnou jižanského typu. V mezičase jsem se vrátil ke kořenům a dvakrát se vypravil na Malý Rabštejn, kde v poslední době vzniklo pár pěkných bouldrproblémů po malých lištičkách.

Celoročním lezením posílen, jsem se pustil do Asuovi novinky na Býčině – Ahnenerbe 9+. Tuto nádhernou linii skládající se ze tří 9- pasáží po sobě jsem přelezl doslova za pět dvanáct cca v deset večer s čelovkou a po dvou buřtech. Linku řadím zase mezi krasovou banku skvostů. Překvapením pro mě pak byl poměrně rychlý (4 dny) přelez Panychidy 9+/10-, která se tak stala asi mým dosavadním nejtěžším skalpem.

V listopadu jsem uskutečnil rychlý výjezd do Ospu, ze kterého jsem si přivezl dvě devítky. Jedu jsem vylezl na druhý pokus za dopoledne a ve druhé jsem strávil nakonec zbytek výjezdu, tedy asi 13 pokusů. Nejvtipnější je, že jsem si na začátku myslel, že mi cesta docela sedí (kolmáč po lištách) a že bych s ní neměl mít větší problém. Jak je vidět, vše je relativní.

Zbytek roku jsem zasvětil krasovému boulderingu, ve kterém jsem se oproti loňsku taky docela posunul. Padlo první 7C a několik 7B a 7B+. Hlavní však je, že mě to začalo nehorázně bavit a doufám, že zima a podmínka budou dlouhé. V prosinci jsem pak zavítal na dva dny do Macochy, kde se nám s Asuem povedlo první opakování Pekelných otvorů 4+/A3(+). V klíčové délce jsme strávili neuvěřitelných osm hodin.

Sečteno a podtrženo, s rokem 2017 jsem nadmíru spokojen, a pokud bude příští rok alespoň z poloviny tak úspěšný, jako ten minulý, budu to považovat za úspěch.

Přeji Vám spousty lezeckých i nelezeckých zážitků a úspěchů v roce 2018!

Víkend se blíží, a tak je třeba znova spřádat plány. Podmínku hlásí rosničky celkem slušnou – zataženo a lehký větřík. To by možná mohla jít Perestrojka (9+) v horním patře Krkárny?! Odpoledne nabírám Zbyňu a mažem do Josefova. Na rozlez si dáváme opomenutou a dlouho jistě nikým nelezenou Láďovu spáru (4+) zezadu na Býčině. Pěkný spárosokol jde krásně zajistit velkými frendy, hlava tedy zůstává v klidu a mysl se upíná jen na kroky v Perestrojce. Po vylezení se přesouváme seshora nad Krkárnu a slaňujeme dolů. Po cestě nacvakám a jdu hned do pokusu. Padám nad druhým v pro mě těžké rozpažce do stisku. Minulý výjezd jsem tento krok udělal tak jednou z deseti pokusů. Chvíli přemýšlím, jak si daný krok ulehčit. V tom mě osvítí a přicházím na zajímavý poskok. Přizpůsobím této nové metodě nohy a vše je zase růžové. Světlo na konci tunelu. Zbyňa zkouší vedlejší Karavanu mraků (8). Klíčové dynamické kroky přes bočáky hravě zvládá, zastavuje ho až nepříjemný tah do stisku pod převískem. Po chvíli však i tento rébus rozluští a hurá za mnou na štand. Dávám druhý pokus a padám až nad inkriminovaným přehmatem při popletení nových nohou. Nevadí, program je. Dnes už to nechci hecovat, raději pošetřím kůži na zítřek. Zbyňa se soumrakem nastupuje do Karavany. Zapíná druhé očko, bojuje. Lehkou chybu v podobě vypuštění nohy naštěstí rve silou a už drží madlo pod třetím. Tlačil jsem ho i očima, ale na to se historie ptát nebude.

Druhý den se probouzíme do slibované podmínky. Zataženo, pofukuje a vlhkost, tak akorát, že to krásně lepí. Jdeme na to. Zbyňa se rozlízá v kombinaci Mechového koutu (5+) a Weruty (3+) a dobírá mě na štand. Přezuji se, odhodím přebytečné vrstvy a jde se na to. Cvakám druhý, vyklepávám, hlídám si dech. Spoďák, mikrolišta. Cítím, jak se mi hrůtek bolestivě zařezává do palce, to je dobře. Dvě přídrže, dva nádechy a jsem ve stisku. Strojově překopu nohy, cvaknu. Dál si toho moc nepamatuji, jen vím, že k dalšímu očku jsem proplul nějak snadno. Pak přišla klasika v podobě strachu, že to člověk podělá v lehkém. Naštěstí cvakám řetěz. Jupí! Zbyňa zkouší kroky na toprope. Něco udělá, něco ne. Bude muset posílit prsty. Přesunujeme se na Býčí, kde Zbyňa naburácí do Schodů do nebe (8+). Chvíli krokuje spodní bouldr a dolézá na vršek. Tohle by mohlo jít. Já se pověsím do Ahnenerbe (9+). Novinka od Asua hned vedle Patálií. Prý tři 9- po sobě. Horní dvě horko těžko zkrokuji, spodní část je mokrá, a tak nezbývá, než pohyby jen odtušit. Problémy mi dělá hlavně prostřední bouldr. Velký chyt sice došáhnu, je pro mě však těžké vypustit a znovu nasadit nohy. Člověk by si je v tu chvíli nejraději uřezal. Zbyňa na třetí pokus posílá nemilosrdně Schody. Nahoře je sice každý krok na pád, ale je to tam. Můžeme slavit.

Jelikož nevíme coby, vytahuji hejblátka a jdeme se podívat na zajímavý směr naproti Láďovy spáry. Koutek vypadá lezitelně a nějaké jištění, tam taky půjde. Hecuji kumpána, aby šel první. Prváč v Krase, to se každému nepoštěstí. Zakládat se v tělocvičně hochu nenaučíš. Borec na čelbě bojuje hlavně v prvních metrech. Naštěstí zakládá dva vklíněnce, a tak jsem klidný, že nebudu muset jeho rodičům vysvětlovat žádné zlomené nohy. Druhá půlka je výrazně lehčí, za chvíli je u stromu. Po mém přelezu se shodujeme na obligátních 5+ a názvu Hrůza v očích. Další naše kroky směřují na Kostelík, kde nalézám asi pošesté do Snesitelné lehkosti blití (8+). Rád bych tuto cestu dnes alespoň zkrokoval. Nejprve se prosápu něčím lehčím ke slaňáku a za pomoci složitého systému dvou lan krokuji stropový bouldr. Pata, náleh beckendu, znova pata a znova náleh beckendu. Vše se odehrává při svitu čelovky a v totálním prachu, ze kterého se asi třikrát rozkašlu, tak, že se mi točí hlava. Je to jak ze starého zaseklého černobílého filmu, ale jde to. Dobře tedy, je vymyšleno. Vracíme se na Býčí, kde Zbyňa dává nadějný pokus do Kashmíru (8+/9-). Spodní bouldr už má nachozený ze Schodů. Padá až v posledním těžkém kroku, jaká škoda. Je však vidět, že na to chlapec má, a tak je jen otázkou kdy.

Před večeří dáme ještě každý dva marné pokusy a je hotovo. Ukládáme unavené tělo ke spánku a necháváme naši mysl odpočinout od složitých krokosledů.

Ráno nás počasí bohužel přesvědčuje, že dnes to na moc velké lezení nebude. Prší. Po nutném strečingu (cesta ve které jsem se totiž chtěl na Kostelíku rozlézt je durch mokrá), naburácím rovnou do Blití. Pod strop dolezu v pohodě, chvíli oraz a jdeme na to. Dynamem do madla, zpevnit tělo, cvak. Pata, náleh, pata, náleh, heb a jsem v madle. No ale těžké to bylo. Za mě si to klidně 9- zaslouží. Namotivovaný Zbyňa nalézá do Kashmíru, ale vlhkost ho nepouští dál, než k prvnímu očku. Nedá se nic dělat. Program je však vymyšlen, stačí přijet příště. Balíme svých pět švestek a za hustého deště odjíždíme. Mé osvědčené úsloví, že každá cesta do Krasu se vyplatí, znovu nabývá na pravdě.

Tak to po dlouhé době zase jednou klaplo. Jeden srpnový týden sliboval docela seriozní počasí, tak jsme si s Kubou řekli, že on si vyleze něco v Tatrách a já si udělám retrovýlet. Kupodivu se to dalo obojí pěkně spojit, a tak jsme ve středu odpoledne vyrazili. Nějak jsem zapomněl, jak daleko to do Tater je a tak jsme – pochopitelně – nestihli poslední zubačku na Hrebienok. Skoro čtyřhodinová procházka na Terynku při měsíčku byla moc hezká, o půlnoci jsme byli tam. Chalupa temná jak Mordor, jen jedna slečna se ještě kochala měsíčkem, a ta nám řekla, že teď už nám nic chystat nebude, protože je po půlnoci a ona ráno vstává. Tak jsme skončili jako psi na holé zemi na chodbě pod schody. Ještě že jsme si vzali pro jistotu aspoň spacáky. Slibovali totiž matračku v jídelně i s dekou 🙂 .Do rána jsme si zdřímli pod schody a ráno vzhůru na Malý Ladový štít. Vybrali jsme Cestu k slnku za klasických tatranských V (to jako pětka). Když jsem tuhle cestu lezl poprvé, Gorbačov zrovna rozjížděl Perestrojku, a ani po třiceti letech jsem nezapomněl, kudy vedla 🙂 . Na štandech přibyly borháky a tak jsme všechno nechali pod stěnou a užívali si lezení nalehko. Byli jsme dost pomalí a sluníčko svítilo, a tak se pomalu ale jistě stal z Cesty k slnku Útěk před slunkem. Nakonec jsme po pěti hodinách přistáli zpátky na nástupu a skutáleli jsme se k plesu pod stěnou vyschlí jak Sahara v létě. Půlku vody z plesa jsme „vytáhli“ na první napití. Pak jsme se ještě hodinku povalovali a usrkávali, a když se na severu objevil bouřkový mrak, seběhli jsme k Terynce. Pivko, horec, pivko a meruňkovica udělaly svoje a tak jsme se nakonec uložili v kotelně chaty, protože v jídelně probíhal slovenský večírek. Ráno jsme byli oba dobití jak cikánský hračky a tak jsme to zabalili. Dospěl jsem k názoru, že Terynka (jako vždy) nezklamala ve dvou věcech. Ta první – malá Studená je fakt parádní dolina se spoustou hezkýho lezení pro všechny.  Ta druhá – Terynka je pořád tak trochu „prokletá“ chata. I když už pozdě večer a v noci nevyhánějí příchozí s řevem a nadávkami jako za časů výše zmíněné perestrojky, pořád tam je cítit tak trochu klientelismus. Do kotelny jsme šli totiž proto, že obsluha řekla, že kvůli dvěma Čehůňům nebude vyhazovat v 10 hodin večer slovenskou partičku, která evidentně měla chuť pařit. Ale vše proběhlo v klidu a po dohodě. Takže to byl vlastně úplně vydařený výlet 🙂

Cesta k Slnku

Letošní rok byl opravdu povedený. Nestrávil jsem sice venku tolik času, jako rok předchozí, ale myslím, že i tak to stálo za to. Na přelomu roku jsem jezdil bouldrovat na Holštejn, což se mi loni osvědčilo, jako dobré kondiční udržování síly. Povedlo se pěkných pár kousků (Holobrádek 7B), ale hlavní cíl byl nesedět doma, případně nebýt zavřený na překližce.

Mimo bouldering jsem vytáhl i zbraně a mačky a začal jsem jezdit drytoolovat. Na Pernštejně jsem vylezl rest z minulého roku – Dlouhý čtení (M9) a v Branné jsem zřetězil nejtěžší M-kovou linku Moravy – Nejasná zpráva o konci světa (M10), která se mi navíc povedla hned na flash, což do teď nechápu.  Na začátku února jsme ve složení Bidlo, Michal, Houba a já jeli do Mekky evropského drytoolingu. V Kanderstegu jsme strávili mrazivých 6 dní, kdy jsme kosili jednu převislou linii za druhou. Mezi nejcennější skalpy jistě patří Schwule madchen (M10-) a El aura (M9 flash).

Po návratu mě zase na chvíli chytlo bouldrování. Highlitem jara se pak stala návštěva Škrovádu, který mě svými pískovcovými kolmými bouldry naprosto uchvátil. Tamní klasa sice asi bude trochu měkčí než třeba v Krase, ale to celé oblasti na kráse jistě neubírá. Domů jsem si přivezl několik 7B a dokonce jedno 7B+. V březnu jsem se ještě stihl podívat do Ospu, kde jsme si hlavně užívali prvního letošního tepla.

Další výjezd se konal do Polské Jury, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Oblast nás zaujala, hlavně tím, že je poměrně dostupná a člověk tam najde cesty všech obtížností hezky pěkně na jednom místě.

Po návratu jsem se vrhl do odškrtávání restů doma v Krase. Přelezl jsem spousty 9 a 9/9+, kolem kterých jsem buďto vždycky jen smutně chodil nebo mi přišly moc obtížné. Ve Sloupu se dokonce zadařilo a za víkend jsem byl schopen vylézt Kdyby prase mělo křídla (9+), která se mi, ač v sobě skrývá šílený technicko-silový bouldr, docela líbila. Dost jsem také začal jezdit do Žlebů a do Josefovského Údolí, kde jsme s mými novými spolulezci, s Honzou ze Šternberku a Lukášem z Kroměříže, vylezli například starou hákovačku Salve Walley (9-) nebo bouldrového Cruchota (9/9+).

S Lukášem Ondráškem jsem strávil také jeden víkend na Sulově, kde jsem zkoušel legendární Hranu 1624 (9), kterou se mi sice nepodařilo vylézt, ale moc se mi líbila. Snoubí se v ní jak síla s vytrvalostní, tak i trochu toho morálového lezení vysoko nad jištěním. V půlce června jsme se pak s Vlastou vydali na daleký Sněžník, kde se konaly bouldrové závody. Počasí nám ale moc nepřálo a celou sobotu lehce poprchávalo. To mě však od lezení neodradilo. Běhal jsem po celém Sněžníku a sbíral jednotlivé směry do soutěže sběrač. Bohužel jsem však asi nebyl dostatečně rychlý a obsadil jsem až druhé místo (asi). Následující den jsem si to však vynahradil přelezem luxusního bouldru Rio relax (7A), u kterého panovala ta správná týmová atmosféra hecu.

Na začátku prázdnin jsem v Krase měl v úmyslu vylézt tři největší Mauglího lebky (rozuměj nebezpečné cesty) za jeden den (Kocovina 6, Aleluja 7- a Jezzabel 7), což se mi sice povedlo, ale nechybělo moc a podařit se to vůbec nemuselo. V prvním pokuse v Aleluji jsem totiž hodil minimálně osmi metrového tygra z klíčového místa do staré skoby. Ta naštěstí vydržela, já se převázal a cestu na druhý pokus přelezl. Uff. Nikomu podobné kratochvíle však rozhodně nedoporučuji.

V půlce prázdnin jsme si s Lukášem Ondráškem jeli splnit sen do Dolomit. Známá a famózní Cesta přes rybu (9-) mě přitahovala již dlouho. Letos jsem se cítil připravený. Lukáš na tom byl podobně, a tak jsme se na to vrhli. Po neskutečném boji a dvou dnech ve stěně se nám to povedlo. Vylezení této cesty se stalo asi mým nejsilnějším lezeckým zážitkem a budu na něj ještě dlouho vzpomínat. Po krátkém (jednodenním) restu jsme si vyběhli krásnou, ale hlavně sportovně odjištěnou Primabalerínu (8+/9-) na Cimu Piccolu a jelo se domů.

Zbytek července a první půlku srpna jsem trávil zase v Krase. Povedl se například zapeklitý Saxifragment (9) nebo vcelku sjízdný Skokan zelený (9-/9).

Na konci srpna jsme s Dášou a Upírem odletěli na měsíc do Peru, kde jsme si do sytosti užili krás hor a místních památek. Viděli jsem magickou horu Alpamayo, prodírali se davy turistů u Macu Picchu, letěli nad planinou Nazca nebo se plavili po jezeře Titicaca. Výlet do byl úžasný a neskutečně nabitý.

Po návratu jsem stihl ještě poslední ,,letní“ víkend v Tatrách, kam jsem letos zavítal již podruhé (poprvé s Houbou na Hokejku 6 a Patagonské léto 7+/8-). Tentokrát jsme si s Honzou užili plotnového lezení v cestách na Kežmarském štítu (Tulák po hvězdách 8-, Obrovský kút 6 a Total free jazz 8+).

V říjnu jsem odpoledne v týdnu začal jezdit na Gabrielku, kde jsem už roky nebyl a kde mi tedy chyběla spousta cesta. V průběhu podzimu se mi povedlo přelézt v podstatě vše, co tamní lom nabízí. Za zmínku stojí hlavně Zlatá žíla (9- OS) a Výzva (9).

Mimo jeden výjezd na Rabštejn, kde jsem lezl spíše lehčí věci, jsem se činil kde jinde než v Krase. S Vlkem jsme na Kostelíku udělali nový prvovýstup Den otevřených dveří (9-). Parádní technické lezení v kolmé skále v jižní stěně jeskyně.

V listopadu se mi povedlo ještě jedno zahraničí. S Michalem Džmuráněm jsme si udělali prodloužený víkend v Italském Arcu. Hlavní cíl zájezdu bylo lézt těžší onsighty, což se nakonec povedlo alespoň jednou v podobě The song remains (7b OS). Krásná byla ale také Neurotica (7c) v jeskyni po krápnících nebo poslední den Beverly Hills (7b+) v Massone.

V listopadu jsem si také stihl dvakrát zalézt v horním patře Macochy, kde se mi povedla po neskutečném boji místní nejtěžší cesta Pozdní sběr (8+/9-) na onsight. Zvedl jsem si tak zase své Krasové maximum. Tentokrát je to již však asi definitivní, protože pod 9+ v Krase už nic, co bych na OS mohl zkusit není. Uvidíme, třeba někdo ještě někdy něco navrtá J

V prosinci se pak konala každoroční hákovací Macocha. V pátek jsme s Honzou vylezli Klenbu (IV A2) v rekordním čase šesti hodin. V sobotu jsem si dal jištěné sólo Zimního Království (V A2) a v neděli jsme s Lukášem vylezli nově přejištěnou čtyř délkovou cestu Spodek Macochy (6-), která až do tohoto víkendu neměla 25 let opakování.

Konec roku přinesl ochlazení, a tak došlo i na cepíny v Branné, kde Bidlo s Michalem navrtali futuristický stropový projekt. Snad se příští rok zadaří…

Hore zdar

Fil