Víkend se blíží, a tak je třeba znova spřádat plány. Podmínku hlásí rosničky celkem slušnou – zataženo a lehký větřík. To by možná mohla jít Perestrojka (9+) v horním patře Krkárny?! Odpoledne nabírám Zbyňu a mažem do Josefova. Na rozlez si dáváme opomenutou a dlouho jistě nikým nelezenou Láďovu spáru (4+) zezadu na Býčině. Pěkný spárosokol jde krásně zajistit velkými frendy, hlava tedy zůstává v klidu a mysl se upíná jen na kroky v Perestrojce. Po vylezení se přesouváme seshora nad Krkárnu a slaňujeme dolů. Po cestě nacvakám a jdu hned do pokusu. Padám nad druhým v pro mě těžké rozpažce do stisku. Minulý výjezd jsem tento krok udělal tak jednou z deseti pokusů. Chvíli přemýšlím, jak si daný krok ulehčit. V tom mě osvítí a přicházím na zajímavý poskok. Přizpůsobím této nové metodě nohy a vše je zase růžové. Světlo na konci tunelu. Zbyňa zkouší vedlejší Karavanu mraků (8). Klíčové dynamické kroky přes bočáky hravě zvládá, zastavuje ho až nepříjemný tah do stisku pod převískem. Po chvíli však i tento rébus rozluští a hurá za mnou na štand. Dávám druhý pokus a padám až nad inkriminovaným přehmatem při popletení nových nohou. Nevadí, program je. Dnes už to nechci hecovat, raději pošetřím kůži na zítřek. Zbyňa se soumrakem nastupuje do Karavany. Zapíná druhé očko, bojuje. Lehkou chybu v podobě vypuštění nohy naštěstí rve silou a už drží madlo pod třetím. Tlačil jsem ho i očima, ale na to se historie ptát nebude.

Druhý den se probouzíme do slibované podmínky. Zataženo, pofukuje a vlhkost, tak akorát, že to krásně lepí. Jdeme na to. Zbyňa se rozlízá v kombinaci Mechového koutu (5+) a Weruty (3+) a dobírá mě na štand. Přezuji se, odhodím přebytečné vrstvy a jde se na to. Cvakám druhý, vyklepávám, hlídám si dech. Spoďák, mikrolišta. Cítím, jak se mi hrůtek bolestivě zařezává do palce, to je dobře. Dvě přídrže, dva nádechy a jsem ve stisku. Strojově překopu nohy, cvaknu. Dál si toho moc nepamatuji, jen vím, že k dalšímu očku jsem proplul nějak snadno. Pak přišla klasika v podobě strachu, že to člověk podělá v lehkém. Naštěstí cvakám řetěz. Jupí! Zbyňa zkouší kroky na toprope. Něco udělá, něco ne. Bude muset posílit prsty. Přesunujeme se na Býčí, kde Zbyňa naburácí do Schodů do nebe (8+). Chvíli krokuje spodní bouldr a dolézá na vršek. Tohle by mohlo jít. Já se pověsím do Ahnenerbe (9+). Novinka od Asua hned vedle Patálií. Prý tři 9- po sobě. Horní dvě horko těžko zkrokuji, spodní část je mokrá, a tak nezbývá, než pohyby jen odtušit. Problémy mi dělá hlavně prostřední bouldr. Velký chyt sice došáhnu, je pro mě však těžké vypustit a znovu nasadit nohy. Člověk by si je v tu chvíli nejraději uřezal. Zbyňa na třetí pokus posílá nemilosrdně Schody. Nahoře je sice každý krok na pád, ale je to tam. Můžeme slavit.

Jelikož nevíme coby, vytahuji hejblátka a jdeme se podívat na zajímavý směr naproti Láďovy spáry. Koutek vypadá lezitelně a nějaké jištění, tam taky půjde. Hecuji kumpána, aby šel první. Prváč v Krase, to se každému nepoštěstí. Zakládat se v tělocvičně hochu nenaučíš. Borec na čelbě bojuje hlavně v prvních metrech. Naštěstí zakládá dva vklíněnce, a tak jsem klidný, že nebudu muset jeho rodičům vysvětlovat žádné zlomené nohy. Druhá půlka je výrazně lehčí, za chvíli je u stromu. Po mém přelezu se shodujeme na obligátních 5+ a názvu Hrůza v očích. Další naše kroky směřují na Kostelík, kde nalézám asi pošesté do Snesitelné lehkosti blití (8+). Rád bych tuto cestu dnes alespoň zkrokoval. Nejprve se prosápu něčím lehčím ke slaňáku a za pomoci složitého systému dvou lan krokuji stropový bouldr. Pata, náleh beckendu, znova pata a znova náleh beckendu. Vše se odehrává při svitu čelovky a v totálním prachu, ze kterého se asi třikrát rozkašlu, tak, že se mi točí hlava. Je to jak ze starého zaseklého černobílého filmu, ale jde to. Dobře tedy, je vymyšleno. Vracíme se na Býčí, kde Zbyňa dává nadějný pokus do Kashmíru (8+/9-). Spodní bouldr už má nachozený ze Schodů. Padá až v posledním těžkém kroku, jaká škoda. Je však vidět, že na to chlapec má, a tak je jen otázkou kdy.

Před večeří dáme ještě každý dva marné pokusy a je hotovo. Ukládáme unavené tělo ke spánku a necháváme naši mysl odpočinout od složitých krokosledů.

Ráno nás počasí bohužel přesvědčuje, že dnes to na moc velké lezení nebude. Prší. Po nutném strečingu (cesta ve které jsem se totiž chtěl na Kostelíku rozlézt je durch mokrá), naburácím rovnou do Blití. Pod strop dolezu v pohodě, chvíli oraz a jdeme na to. Dynamem do madla, zpevnit tělo, cvak. Pata, náleh, pata, náleh, heb a jsem v madle. No ale těžké to bylo. Za mě si to klidně 9- zaslouží. Namotivovaný Zbyňa nalézá do Kashmíru, ale vlhkost ho nepouští dál, než k prvnímu očku. Nedá se nic dělat. Program je však vymyšlen, stačí přijet příště. Balíme svých pět švestek a za hustého deště odjíždíme. Mé osvědčené úsloví, že každá cesta do Krasu se vyplatí, znovu nabývá na pravdě.