Sezóna 2019

    Bilancování roku nutí člověka přemýšlet, jestli byl uplynulý rok dobrý či špatný. Tlačí ho do jasného verdiktu. Jedna nebo nula. Tak to ale přeci být nemusí. Kde je ta hranice mezi dobrým a špatným? To vám nikdo neřekne. Jistě, čísla, zvlášť ve světě horolezectví mohou pomoci, ale nejdůležitější je nakonec stejně váš osobní pocit a radost z pohybu. Letos proto vznášet žádný verdikt nebudu a pouze vám popíšu, co jsem zažil a z čeho jsem měl největší radost já.

    Začátek roku se u mě již tradičně nese ve znamení dvou naprosto odlišných disciplín. Bouldering a drytooling. Nakonec jsem došel k názoru, že se tyto dvě lezecká odvětví skvěle doplňují a byla by proto škoda jedno z nich vynechat. Na Holštejně dolézám pár bouldrových projektů v jeskyni. Nic světoborného se ale nekoná. Pár 7B a několik 7A. Na víkend zavítám dokonce za kamarádem do Prahy a jedem na Petrohrad. U této oblasti mám tak trochu předsudky. Žádné chyty a pořád ty stejné kroky přes malé krysy. Nakonec si ale parádně zalezeme a domů odjíždíme sice bez kůže, ale s pár pěknými přelezy. S cepíny zkouším v Branné v Lomu nejprve Cirkus život za D9+ a následně rozdělávám Oťákův projekt (Cesta zlobivého dítěte) v levé jeskyni. Těžké stropní lezení gradující v přehupu do kolmého. Daří se mi v jedné díře vymyslet téměř nohand na netopýra, což celou taškařici značně ulehčuje. Nakonec přelézám a klasu stanovuji někde ke stupni D10. Každopádně doporučeníhodná linka.

    Ještě v lednu vyrážíme poprvé do Ospu, kde lezeme tentokrát nahoře na Babně. Daří se krásné vytrvalostní Eolo 7c+. Při druhém výjezdu přelézám megalinku Osapska pošast 7c+ dole v jeskyni a Pikapoka 7b+ na OS z čehož mám snad ještě větší radost. Následuje několik výjezdů s cepíny do Divokáče, kde se hraje zase trochu jiná hra než v Branné. Chvíli trvá, než si člověk zvykne na lezení po vlastním, ale pak je to paráda a stojí to i za lehké „vybátí se“. Třetí výjezd do Ospu je ve znamení sundávání pytlů. Po x letech přelézám povinné klasiky jako jsou Flash dance 7c, Hugolina 7b+ nebo Nina 7b. Mám tu tedy čisto a při příštím nájezdu můžu konečně zkusit Oktoberfest 8a!

    Hned, jakmile se u nás jen trochu oteplí, vytahujeme lano a se Zbyňou míříme na Skalku u Trenčína, kde jsem roky nebyl. Ještě večer za čelovky a drobného deště přelézám Halucinačnou 9-. K mému i parťákovu překvapení se daří na první pokus. Další dny lezeme samé pěkné cesty v obtížnostech 9- a 9. Pomyslnou tečku za zimním boulderingem dělám letos na Boru a Ostaši. S Víťou z Brna jsme sice chtěli lézt celý víkend jen na Boru, počasí a podmínka však byla proti nám. Od místního kamaráda Vaška si dokonce půjčujeme lano a já přelézám krásnou hranu V osidlech nejistoty Xa a jen o vlásek (pád ze druhého kroku nad zemí) mi uniká Výlety do snů Xa. Mimo tyto skvostné linky se daří i dvě 7B.

    Na konci března jedeme s Lukášem, Matějem a jeho parťákem na dlouho plánovaný výlet do Švýcarska. Ano, severní stěna Eigeru. Nebudu to zbytečně protahovat. Těsně pod druhým sněhovým polem jsem hodil asi dvacetimetrového tygra, roztrhl si nohu na tři stehy a letělo se vrtulí dolů. Kluci po čtyřech dnech, z čehož poslední dva žrali sníh s jonťákem, dolezli na vrchol, za což mají můj obrovský obdiv a respekt. My se ale s Lukášem příští rok vrátíme. Doufám, že už mu to takto kardinálně nepodělám.

    Abych nezapomněl na můj milovaný Kras. Letošek je zasvěcen velkým projektům. Nic moc lehkého tu už stejně nemám, takže vždy chvíli trvá, než něco přelezu. První je na řadě Umělá žena Barbara 9+/10-, kde jsou ocelové prsty nutností. Následuje Země pro starý 9+/10-, kterou hodnotím jako relativně sjízdné atletické 8a. Po šesti dnech pokusů se mi daří přelézt Sněhurku a sedm ostrých pokusů 10-, která se stává mou první v dané obtížnosti. Přelez to byl totálně na krev, kdy jsem myslel, že půjdu snad v každém kroku a jen zázrakem jsem dovzlínal až k řetězu. Tak to ale u maximálních výkonů asi prostě být musí.

    Velikonoce trávíme na slovenské Porúbce. Nikdy jsem tu nebyl, a tak jsem z nové oblasti jako vždy nadšený a běhám od jedné cesty ke druhé. Když se nad tím zamyslím, byly to asi moje nejúspěšnější čtyři dny lezení v životě. Tedy pokud se budeme bavit v řeči čísel. Povedlo se mi vylézt 13 cest za 9- a výš. Z toho 4 na OS a jedno 8a, takže radost jak sviňa a příště zas!

    Letos jsem se také vrhl do znovunavštěvování starých známých oblastí. Pár výjezdů jsem proto zasvětil Dobřečovu, kde jsem přelezl No limit 9+/10- a Cestu samaruje 10-, u které musím přiznat, že je asi trochu lehčí, než říká průvodce. Cestě to však na kráse rozhodně neubírá a kdo nemá ocelové prsty, si tu ani neškrtne. Povedlo se nám tu také vymyslet dva boulderproblémy. První nádherný highball na skalce u nedalekého ohniště jsme pojmenovali Na vlnách odvahy a dobrodružství 6B. Druhý je o něco vtipnější, protože vede na kámen vysoký asi jeden metr a začíná z malé jeskyňky z lehu. Odtud také název Klaustrofobie 6B.

    Další návštěva směřovala na Lukov, kde jsem nic světoborného nepředvedl a zdejší materiál a na můj vkus tvrdá klasa mi dali pořádně na zadek. Na Bradle a Třech kamenech se dařilo o poznání lépe. Za víkend se mi podařilo dolézt všechny cesty, které místní skály nabízí. Radost mám hlavně z Bobulovi cesty Opilí nelžou 9+, ve které jsem vymyslel kroky s mým oblíbeným kolenem a z nelezitelného se rázem stala pěkná a sjízdná cesta. Jinak mě mrzí, že z kdysi romantického Bradla se stala vlivem kůrovce nehostinná pouštní krajina.

    S přicházejícím létem mě Jarda Smolka vytáhl na víkend do Labáku. Na písky jezdím jen párkrát do roka, ale vždycky to stojí za to. Připadám si jako Alenka v říši divů a jen vymlsávám, co mi parťák znalý místních poměrů poradí. První den volba padá na vytrvalostního Bezzubého Yuchena Xa, druhý pak na bouldrový Bestseller Xa. Obě jsou to pecka linky a lezení jsem si tu moc užil.

    S kluky z Brna jedeme na Rabštejn. Tuto překlasickou oblast jsem vždy vnímal, jako takovou povinnost a nikdy mě moc nenapadlo sem udělat pořádný výjezd. Vždy jsem tu lezl spíše v rámci nějaké jiné akce. Tentokrát jsem se tu však rozhodli strávit čtyři dny a pořádně si tu zalézt. Hned první den se mi daří místí darda Vzpoura mozků 9+/10-, kterou přelézám bez madla v horní části, takže si myslím, že si to tuto klasu zaslouží. Další dny pak lezu vše, co mi v oblasti chybí. Kromě cest vlevo od Riga, které jsou tou dobou uzavřené kvůli narušené statice hradeb, se mi daří přelézt celý Rabštejn. Příště tedy už jen těch pár lehkých věcí okolo Sbohem armádo a na Rabštejně mi bude chybět pouze Výpadek rozumu 10-, který ale rozhodně, když jsem kolem něj slaňoval, nevypadal nereálně. Jeden a půl dne jsme lezli také v sektorech Tělocvična a Bludný kámen, které tvoří dobrou a stále málo navštěvovanou alternativu ke klasickému Rabštejnu.

    V červenci je jako každý rok čas na Dolomity. Letos jsem v hlavě neměl žádnou velkou cestu, a tak jsem se rozhodl pro trochu jiný typ výletu. Naplánoval jsem tři středně dlouhé vynýtované „sportovní“ cesty a zkusil je všechny vylézt v co nejčistším stylu ve třech dnech po sobě. První, Via Mirko 7b+ (400m), se povedla až na klíčovou délku (ta šla na druhý pokus) na OS.  Druhá, Nordwind 7b+ (490m), nám dala zabrat o něco více. Větší odlezy a únava z předchozího dne, to vše zapříčinilo, že se nám povedl „pouze“ přelez ve stylu RK. V horách se ale i to myslím počítá. Poslední den jsme si naopak spravili náladu v o poznání lehčí cestě Tamesrock 7b (390m), kterou jsme zdolali bez jediné chybičky.

    K létu patří také pořádný výlet na skalky. Jako každý rok jsem chtěl vyrazit do Zillertalu. Počasí nám bohužel nepřálo a my se museli spokojit s bližším vápencovým Peilsteinem. Poměrně rozsáhlá oblast kousek pod Vídní nám poskytla hřiště na celý týden. Nechtěl jsem si rozlízat nic těžkého a jen jsem si užíval pokusů o onsight. Síla však nějak nebyla při mně a na OS jsem vylezl pouze jednu cestu za 9-.

    V srpnu jsme s Dášou odletěli na měsíc do africké Keni, kde jsem na skálu nešáhl, takže po návratu bylo potřeba se někde rozlézt. Vyrazil jsem na dle mého názoru nejlepší moravské písky – Pět kostelů.

    Po dostatečné rozlezení bylo potřeba se znovu pustit do krasových přelezů. Vybral jsem žlebskou Brandelmouchu 9+/10-. Úžasná převislá linie po lištách. Co víc si přát. Snad jen ještě jedno jištění. Přiznávám, cestu jsem kvůli strachu z nepříjemného pádu přelez s prvním jištěním procvaklým.

    Na podzim jsem s Lukášem stihl ještě jeden rychlý vícedélkový výlet do Hollentalu, kde jsme vybrali dvě kratší sportovně zajištěné cesty. Neue Generation 9- a Die neue Ma(r)chart 9-. Nevím, jestli je to mou dolomitskou rozmlsaností, ale ani jedna cesta se mi moc nelíbila. Obě mají takový neurčitý směr, nevyvážené lezení a v první jsme narazili dokonce na sekaný chyt. Každopádně jsme si dosyta zalezli, tak co… Před koncem roku následoval ještě jeden polo horský polo sportovní výjezd. Přiznám se, že jsem do té doby nikdy nebyl ve všemi tolik opěvované Paklenici. To se muselo napravit, a tak jsem s KHO vyrazil. První den jsme se Zbyňou vylezli vícedélkovou cestu Vila Velebita 7b+ na slavnou Aniču Kuk. Jedná se o krásnou sportovní linii s dostatkem nýtů a dvěma klíčovými délkami. Díky naší rychlosti jsme s lezením skončili docela brzo a mě tedy napadlo zkusit ještě slavné Mosoraški 6a – asi nejlezenější cestu na Aniču. Nebyl bych to však já, kdybych nevymyslel něco navíc. Sbalil jsem si tedy lano a cestu nastoupil sólo. První půlka šla hladce a lano jsem ani nepotřeboval. Pak jsem se však nějakým nedopatřením odchýlil od originální trasy a ocitl se v nezajištěném sypavém převislém koutě. No, co vám budu povít, nic příjemného to rozhodně nebylo. Po přelezení tohoto hrůzu nahánějícího úseku jsem se znovu dostal na správnou cestu a zbytek Mosoražek dolezl pěkně s jištěním. Další dva dny jsem strávil hezky pěkně při zemi na sportovkách. Nejvíce mě uchvátil asi sektor Hram se svým převislým skalním obloukem a cestou Funky shit 8a.

    Po návratu do Čech jsem se zakousl do dlouho opomíjené linie Nízkého přeletu 8+A2 nad Sloupskou jeskyní. Napadlo mě udělat této letité hákovačce volný přelez. Po vyčištění a nacvičení jsem seznal, že to půjde, a tak jsem poprosil Vlka o navrtání. Pak se mohlo začít sázet ostré. Po několika výjezdech se opravdu povedlo a vznikla tak „nová“ nádherná linka s nahozenou klasou 9+/10-. Uvidíme, co řeknou další přelezci.

    S Lukášem jsem jeden víkend vyrazili na slovenský Prečín, který se mi zase jak taky jinak vryl pod kůži. Úžasné linky sulkovského typu. Se Zbyňou jsme také stihli prozkoumat zašitou a málo navštěvovanou Medůvka, kde jsme se za svitu reflektoru parádně hecovali v Nové smlouvě 9-. V listopadu jsem zajistil povolení do Macochy a s Tomem jsme se pustili do místní nejdelší volné cesty – Idealissima 8. Zažili jsem skvělé macošské dobrodružství a mě se povedlo první opakování, a to tím nejlepším možným stylem – OS. Nejtěžší nebyla kupodivu délka za 8, ale jedna za 7 UIAA. Háček však byl v tom, že vede v ne zcela stabilním a čistém terénu a v klíčovém místě není žádné fixní jištění. Druholezec mě sice ujišťoval, že jištění, které za mnou vybíral bylo tutové, ale na prvním konci nemá holt člověk tendenci věřit úplně všemu. Hákovací Macocha se letos bohužel kvůli povolení nekonala a my tak chtě nechtě museli šáhnout zase po cepínech. Před koncem roku se nám povedlo strávit víkend u Žiliny v Dračí díře, kde si Slováci udělali parádní sportovní bušírnu. Na zbraně jsme si poměrně rychle zvykli, a tak se nám povedli nádherné atletické cesty Dynotopia D9+ a Bábovka D10-.

    Byl bych rád, kdybyste tento článek nebrali jako nějaké moje vychloubání nebo holedbání se. Vždyť ty moje výkony jsou v porovnání se světem, ale i s českými borci, naprosto směšné a zanedbatelné. Šlo mi pouze o sesumírování toho pro mě nejpodstatnějšího, co jsem za rok 2019 během těch více než 150 lezeckých dní zažil a vylezl. Více než o čísla mi stále jde o pohodu a přátelství pod skalou a na laně, které jsem jinde (snad kromě skautingu) nezažil. To může znít jako klišé, ale myslím, že v dnešní uspěchané a výkonnostní době je potřeba si takové věci připomenout a říct na rovinu. Snad jste při čtení nasáli alespoň zlomek mého zápalu pro věc a vydáte se třeba příští rok také do nějaké staré známé oblasti, kde jste roky nebyli nebo se vrhnete po hlavě do nějakého nového druhu lezení.

    Hore zdar a šťastný nový rok!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *