Sezóna 2018

Rok se s rokem sešel a já už zase sedím za klávesnicí a píši sumář událostí minulých. Pomáhá mi to vzpomenout si na krásné momenty prožité v uplynulém roce na skalách, a tak nějak se psychicky připravit a namotivovat na rok následující.

Začátek roku byl zase ve znamení krasového boulderingu. Kdo tvrdí, že v Krase už není co lézt, je na omylu. Nové směry pořád vznikají, a tak máme co lézt i my šontači. Daří se mi přelézt diskutovanou Powerbanku 7C a přidávám i pár vytrvalostnějších 7B. Nejčastěji škodím na Jáchymce a v Lidomorně, jejíž vnitřek jsme pracovně pojmenovali Casino. Párkrát přihodím do batohu i cepíny a pozkouším štěstěnu na Pernštejně nebo v Branné. Na konci ledna jedeme s Karlem na takovou pracovní hurá akci do Amsterdamu. Po cestě zpět se stavujeme v Německém Bessenbachu, což je úžasný červeně zbarvený pískovcový lom. Je vlhko, a tak se daří jen jedna pěkná linka se skokem ve spodní části Cuba 62 9-.

Po návratu už zkouším i lano v Rudicích, ale zima mě vždycky sundá. Přelézám tedy alespoň pár pěkných bouldrů – Pravá Tereza 7B, Ňoumes 7B. na začátku března se s Matějem vydáváme na dlouho plánovaný výlet do Norského Rujukanu, země ledům zaslíbené. Jsme nedočkaví, a tak ještě večer po příjezdu jdeme vylézt dva kratší ledy. Úžasný pocit, zakousnout zbraně do ledu, a ne s nimi jen škrábat skálu. V průběhu našeho pobytu se nám daří vylézt místní tří délkovou klasiku Lipton WI7 nebo drytoolový Energizer D9-. Ledů je tu více než by člověk mohl za týden přelézt, a to se neflákáme a valíme jeden za druhým. Těsně před odjezdem flashuji ještě Fission D10. Pocit jako z pohádky.

U nás je pořád zima, a tak se vracím k bouldermatkám. Zkouším Seníky, Košíky a Velou, kde se daří Achnaton 7B a roky pokusovaná Ovečka 7B. S přicházejícím jarem beru lano a se Zbyňou se vydáváme objevovat nové moravské písky. Budačinu už známe, zastavujeme proto jen na den. Dále míříme na Barborku a Buchlovský kámen, kde oba úspěšně klíčujeme totál rajbas – Nuda v Brně 9-/9. Komínky nahrávají spíše delšímu rozpětí. Nakonec přelézám alespoň Manikůru 9, kde se to dá uhrát i bez dvou metrů. Gavendova skála nás moc nepotěší svou mechovatostí a zašitostí uprostřed chřibských hvozdů.

Aby bylo učiněno za dost i Krasu, podnikám pár výjezdů do Žlebů, kde se mi daří první letošní 8a – Převisem 9+/10-. V této cestě nacházím prostor pro různé fintičky (špičky, kolínka, nohy napřed).  Pocitově si ji tak zlehčuji a posléze i přelézám. V průběhu jara objevuji ještě mnou dávno zapomenutou oblast – Štramberk. Po několika výjezdech padá Vlaštovka 9- a highball Ultralight sac 7A. Zdejší klasa je opravdu tvrdá, příště musí člověk přijet silnější.

Na dalším výjezdu míříme tentokrát na sever. Bohdíkov a Čertovy skály u Jeseníku nám poskytují parádní hřiště o prvním teplém víkendu. Cesta Umělé chyty 9- nás překvapí svým bouldr problémem, po krátkém vymyšlení je však posekáno. V Krase na Holštejně přidávám další těžkou cestu – Dokončená 9+/10-. Na Kras docela atyp, samé obliny, paty, prostě jeden krásný dlouhý boulder až k řetězu.

Na začátku června podnikáme s Lukášem výjezd do našich milovaných Dolomit, kde na úvod přelézáme Gelbe Mauer 8+/9- na OS. Dlouhé a vyvážené lezení, ale zase s nýtama, takže vlastně celkem sjízdné. Dále přichází perla zájezdu. Daří se nám totiž přelézt novou cestu Dědictví předků 9- v severní stěně Cimi Grande. Tam naopak není nýt ani jeden. Musíme se spokojit se skobami a vlastním materiálem. Po cestě domů se stavujeme ještě na nějakých zašitých sportovkách, které by u nás však měly pět hvězdiček.

Po návratu se vracím na skok do Krasu. Epita direkt 9+ mi dává řádně zabrat. Po pár nájezdech však podlehne a nechá mě cvaknout svůj řetěz. Destinaci na letošní sport trip volíme s klukama z Brna Zillertal. Dlouho jsem tu nebyl, a tak je co dohánět. Síla je, odhodlání také, jen aby kůže vydržela. Lezu celých deset dní. Někdy více, někdy jen pár cest. Na konci výletu mám v deníku krásnou nadílku v podobě prvních dvou devítek na OS, kterých si cením asi nejvíce – Picabo 7c a Autan aktiv 7c. Jako další se daří dlouhá Manitoutwo 7c+ a převislá hrana Jumping Jack flash 7c+ nebo boulder Mangal 7B.

V Krase se přesunuji na Rorejsy, kde se zakusuji nejprve do mega vytrvalostní cesty Level 42 9+/10- a posléze i její prodlužka Level 50 8a/8a+, kterou si zvyšuji svůj osobák. Jupí!!! Už jen mini krůček a bude to 10-, což je pro mě, jako z říše snů. Kluci mě ukecávají a jedeme na víkend na písky. Ostaš a Teplice mě totálně dostávají. Procházím tu jako v Jiříkově vidění a lezu jen doporučené pamlsky. Za tři dny si zvyšuji osobák z IXa na Xa přelezem cesty Skat Xa, která by se nemusela stydět ani někde ve Frankejuře. Převis s dírkama. Mimo jiné se daří i Citová investice IXb a Apollo 13 IXc na flash.

V srpnu začíná sezóna Býčiny. Nové výzvy v podobě propojek Velkej bejk 9/9+, Velur 9 a Malej bejk 9+ mě rozhodně nenechávají chladným. Nakonec přidávám i Asuův letošní skvost Stalker 9+. Dlouhý kolmáč s bouldrem dole, mňam. V mezičase objevujeme Čertovy skály u Lidečka, kde se nám nejvíce líbí asi Ptačí hrana 9- a rajbas Napřímení 9-. Kvůli dešti jsme nuceni hledat okolní převisy a tak po krátkém googlení nacházíme ,,tajnou“ oblast Pět kostelů. Za mě jedny z nejhezčích písků na celé Moravě. Za zmínku stojí hlavně vytrvalostní Night cap 9- a boulder skok v závěru cesty Pulčínská metoda 8+/9-.

Nevynechám ani podzimní možnost volného lezení v Macoše a kompletuji tak celou horní štěnu přelezem Kolíku na bejka 8+ a Jámy a kyvadla 8-. Obojí opomíjené skvosty. Na konci roku podnikám také výjezdy s Lukášem na Slovensko. Nejprve slunná Belá, takový slovenský Adlitz. Tady přelézám Sťahovaví vtáci 9 s bouldrem uprostřed a fintové Zjavenie 9. další víkend jedeme na Súlov na Bielou vežu, kde si libujeme v dlouhých krásných cestách bez lidí. Největší radost mám z cesty Súlov náš každodenný 9-, která se povedla na OS. Do třetice všeho dobrého jedeme hákovat na Kostolecký dóm, kde po x letech sundávám pytel z Moravské cesty 5A3. V neděli pak drytool v Dračie diere. Místňáci nám sice vyradí Len pre vyvolených D9, já si však svůj program musím najít sám, klíčový krok je na mě moc dlouhý.

S prvním sněhem přihazuji do auta zase bouldrmatky a mířím na Bor, kde si užívám pravého boulderingu. Skleněná dementní moucha 7C jde kupodivu snadno. Naopak Muší traverz 7A+ mě pár hodin trápí. V prosinci pak už jen bouldering v Krase a tolik očekávaná Macocha. Letos vybíráme s Houbou obávané Americké hrátky 5A4. Nejtěžší je první délka, která se mi naštěstí daří celkem bez problémů, a tak za dva dny (celkově asi 15 hodin) stojíme na Desateru s dalším silným příběhem za námi.

Rok končí, nadšení však zůstává. Doufám, že nám všem rok 2019 přinese alespoň tolik krásných chvil s přáteli ve skalách jako ten minulý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *