Letošní rok pro mě byl nadmíru dobrým rokem, co se lezení týče. Laťka se sice neposunula výše, ale řekl bych, že se poměrně ustálila a já se v devítkových obtížnostech docela ,,zabydlel“.

Ze začátku roku jsme s Bidlem, Michalem a Houbou jezdili hlavně drytoolit do Jeseníků. Ať už to bylo Piáno M8+ v Divokáči nebo Ztracené Vánoce D9 v Lomu, vždy šlo o kvalitní tooling s nádechem dobrodružství (Divokáč) a nebo s ryze sportovním duchem (Branná). V půlce ledna jsme také zavítali na Slovensko, kde jsem s Patrikem běžel závod Ledový maraton, který jsme letos sice nevyhráli, ale na dno jsme si šáhli stejně jako minulý ročník.

Udržovací krasový bouldering přinášel také celkem pravidelně ovoce ve formě několika 7A – 7A+. Zkrátka a dobře na lanovou sezónu jsem byl připraven a hlavně natěšen celkem dost. Hned jak se dalo, začal jsem kosit nezbytné resty. Sloupský Uloupený klenot 9/9+ mi dal zabrat hlavně kvůli zmrzlým prstům, Ztopořený král 9+ padl docela neočekávaně a další 9 plusky jen přibývaly. Aby se neřeklo, že jezdím jen do Krasu, zavítal jsem párkrát i někam jinam. Budačinu nebo Břesteckou skálu mohu jen doporučit. Tamní krátké bouldrové cesty po dírkách a lištách se mi hodně líbily.

V dubnu se mi neočekávaně povedlo mé druhé 8a. Tlustí chlapci nelétají se nacházejí na Henryho stěně ve Žlebech. Jedná se o dva bouldry po sobě (7A a následné 6B) oddělené horším odpočinkem. Cestu jsem vylezl vlastně docela náhodou. Ale co, na to se historie ptát nebude.

V květnu jsem zavítal jako každoročně na Petrohrad, kde se konaly závody v boulderingu. Letos byly bohužel dosti poznamenány loňskou aférou se sekáním chytů, ale i tak jsem si lezení užil až do krve (doslova). Sběrače jsem letos sice vyhrál, ale každý ročník si na konci říkám, jestli mi to za to stálo a jestli příště zas. Tyto vnitřní otázky naštěstí během roku vždy zmizí, jako pára nad hrncem.

Další měsíce se nesly zase v krasovém duchu. Párkrát se jelo na Bajerku, kde jsem vylezl zbytek z tamní čtveřice devítek a na chvíli se pověsil dokonce do Vzpomínky na Vaška Bajera 9+/10-, ta však mému rychlonáletu zatím odolala. Dále jsem se pustil do méně lezených věcí na Holštejně. Moje mladší sestra 9+ nebo Ruce hybrid 9+ mě na notnou chvíli zabavili. Rozklíčovat oba bouldry nebylo nikterak těžké, ale provézt krutý krokoslet bez pádu či odsedu chtělo notnou dávku sebezapření a síly v prstech.

Z kraje léta jsme s Honzou Novákem vyrazili na dvoutýdenní trip do Frankenjury a následně do Ceuse. Juru znám, takže to pro mě nebylo sice nic nového, ale i tak to bylo parádní polezení, kde jsem ukořistil dvě devítky a hlavně jednu 9- na OS, čehož si dost vážím. Přelez se totiž nesl v duchu pádu téměř v každém kroku. Následný týden ve Francii mi asi trochu změnil pohled na sportovní lezení. Vždycky všem říkám, že v okruhu 1000 kilometrů od Olomouce je Kras nejlepší lezení (a myslím to vážně). Ceuse je naštěstí o trochu dál, takže mé tvrzení stále platí. Každopádně se nedivím, že se do tamních skal každoročně sjíždí světová špička. Skála, atmosféra, jednotlivé linie a všechno ostatní si tu totiž zaslouží pět hvězdiček ze tří. Po týdenním snažení se mi povedlo zase stejné skóre jako v Juře, takže jsem odjížděl docela spokojený a s přesvědčením, že sem se rozhodně ještě vrátím.

Další prázdninová destinace byla malá lokální bouldr oblástka Križna ve Slovinsku, kam jsem na skok zavítal v rámci rodinné dovolené. Kluci tam mají pěkné kousky převážně tréninkového charakteru. Hlavní letošní výlet se konal za velkou louži. S Dášou jsme se rozhodli objevovat svět mrakodrapů a fastfoodu na východním pobřeží Spojených států. Lezení šlo sice stranou (dvakrát jsem si byl zabouldrovat v Central parku na nejoklouzanější žule, kterou znám), ale kulturně a cestovatelsky jsme se nabažili na několik let dopředu.

Po návratu nastal čas se přesunout do Josefovského údolí a přelézat a přelézat. Býčiskalské vytrvalostní klenoty jako jsou Hořký měsíc 9+ (rozhodně jedna z Top3 v Krase), Drobkovy patálie 9, Býčí klenba 9+ a další naštěstí neodolávaly moc dlouho.

Začátkem září jsem si s Lukášem odškrtl letošní hory. Vyrazili jsme do Totes Gebirge, kde se nám povedl parádní sportovní kousek v podobě Zache gurken 8+/9- v nejlepším možném stylu – OS. Některé délky byly sice durch mokré, dodnes nevím, jak Lukáš vytáhl tu osmičkovou pasáž, kde mu voda stékala po rukávech a kapala mi na hlavu, to nás však neodradilo od přelezení této zhruba 600 metrů dlouhé linie. Na zpáteční cestě jsme ještě stihli polézt na sportovkách v Holentále a na Pálavě. What a trip!

Po návratu jsem Josefovské vyměnil za Rorejsi, kde na mě čekaly poslední tři cesty okolo devátého stupně. Za vyzdvihnutí stojí hlavně Beta Centauri 9+, která by snesla přirovnání klidně s kdejakou lajnou jižanského typu. V mezičase jsem se vrátil ke kořenům a dvakrát se vypravil na Malý Rabštejn, kde v poslední době vzniklo pár pěkných bouldrproblémů po malých lištičkách.

Celoročním lezením posílen, jsem se pustil do Asuovi novinky na Býčině – Ahnenerbe 9+. Tuto nádhernou linii skládající se ze tří 9- pasáží po sobě jsem přelezl doslova za pět dvanáct cca v deset večer s čelovkou a po dvou buřtech. Linku řadím zase mezi krasovou banku skvostů. Překvapením pro mě pak byl poměrně rychlý (4 dny) přelez Panychidy 9+/10-, která se tak stala asi mým dosavadním nejtěžším skalpem.

V listopadu jsem uskutečnil rychlý výjezd do Ospu, ze kterého jsem si přivezl dvě devítky. Jedu jsem vylezl na druhý pokus za dopoledne a ve druhé jsem strávil nakonec zbytek výjezdu, tedy asi 13 pokusů. Nejvtipnější je, že jsem si na začátku myslel, že mi cesta docela sedí (kolmáč po lištách) a že bych s ní neměl mít větší problém. Jak je vidět, vše je relativní.

Zbytek roku jsem zasvětil krasovému boulderingu, ve kterém jsem se oproti loňsku taky docela posunul. Padlo první 7C a několik 7B a 7B+. Hlavní však je, že mě to začalo nehorázně bavit a doufám, že zima a podmínka budou dlouhé. V prosinci jsem pak zavítal na dva dny do Macochy, kde se nám s Asuem povedlo první opakování Pekelných otvorů 4+/A3(+). V klíčové délce jsme strávili neuvěřitelných osm hodin.

Sečteno a podtrženo, s rokem 2017 jsem nadmíru spokojen, a pokud bude příští rok alespoň z poloviny tak úspěšný, jako ten minulý, budu to považovat za úspěch.

Přeji Vám spousty lezeckých i nelezeckých zážitků a úspěchů v roce 2018!