Tak to po dlouhé době zase jednou klaplo. Jeden srpnový týden sliboval docela seriozní počasí, tak jsme si s Kubou řekli, že on si vyleze něco v Tatrách a já si udělám retrovýlet. Kupodivu se to dalo obojí pěkně spojit, a tak jsme ve středu odpoledne vyrazili. Nějak jsem zapomněl, jak daleko to do Tater je a tak jsme – pochopitelně – nestihli poslední zubačku na Hrebienok. Skoro čtyřhodinová procházka na Terynku při měsíčku byla moc hezká, o půlnoci jsme byli tam. Chalupa temná jak Mordor, jen jedna slečna se ještě kochala měsíčkem, a ta nám řekla, že teď už nám nic chystat nebude, protože je po půlnoci a ona ráno vstává. Tak jsme skončili jako psi na holé zemi na chodbě pod schody. Ještě že jsme si vzali pro jistotu aspoň spacáky. Slibovali totiž matračku v jídelně i s dekou 🙂 .Do rána jsme si zdřímli pod schody a ráno vzhůru na Malý Ladový štít. Vybrali jsme Cestu k slnku za klasických tatranských V (to jako pětka). Když jsem tuhle cestu lezl poprvé, Gorbačov zrovna rozjížděl Perestrojku, a ani po třiceti letech jsem nezapomněl, kudy vedla 🙂 . Na štandech přibyly borháky a tak jsme všechno nechali pod stěnou a užívali si lezení nalehko. Byli jsme dost pomalí a sluníčko svítilo, a tak se pomalu ale jistě stal z Cesty k slnku Útěk před slunkem. Nakonec jsme po pěti hodinách přistáli zpátky na nástupu a skutáleli jsme se k plesu pod stěnou vyschlí jak Sahara v létě. Půlku vody z plesa jsme „vytáhli“ na první napití. Pak jsme se ještě hodinku povalovali a usrkávali, a když se na severu objevil bouřkový mrak, seběhli jsme k Terynce. Pivko, horec, pivko a meruňkovica udělaly svoje a tak jsme se nakonec uložili v kotelně chaty, protože v jídelně probíhal slovenský večírek. Ráno jsme byli oba dobití jak cikánský hračky a tak jsme to zabalili. Dospěl jsem k názoru, že Terynka (jako vždy) nezklamala ve dvou věcech. Ta první – malá Studená je fakt parádní dolina se spoustou hezkýho lezení pro všechny.  Ta druhá – Terynka je pořád tak trochu „prokletá“ chata. I když už pozdě večer a v noci nevyhánějí příchozí s řevem a nadávkami jako za časů výše zmíněné perestrojky, pořád tam je cítit tak trochu klientelismus. Do kotelny jsme šli totiž proto, že obsluha řekla, že kvůli dvěma Čehůňům nebude vyhazovat v 10 hodin večer slovenskou partičku, která evidentně měla chuť pařit. Ale vše proběhlo v klidu a po dohodě. Takže to byl vlastně úplně vydařený výlet 🙂

Cesta k Slnku