Letošní rok byl opravdu povedený. Nestrávil jsem sice venku tolik času, jako rok předchozí, ale myslím, že i tak to stálo za to. Na přelomu roku jsem jezdil bouldrovat na Holštejn, což se mi loni osvědčilo, jako dobré kondiční udržování síly. Povedlo se pěkných pár kousků (Holobrádek 7B), ale hlavní cíl byl nesedět doma, případně nebýt zavřený na překližce.

Mimo bouldering jsem vytáhl i zbraně a mačky a začal jsem jezdit drytoolovat. Na Pernštejně jsem vylezl rest z minulého roku – Dlouhý čtení (M9) a v Branné jsem zřetězil nejtěžší M-kovou linku Moravy – Nejasná zpráva o konci světa (M10), která se mi navíc povedla hned na flash, což do teď nechápu.  Na začátku února jsme ve složení Bidlo, Michal, Houba a já jeli do Mekky evropského drytoolingu. V Kanderstegu jsme strávili mrazivých 6 dní, kdy jsme kosili jednu převislou linii za druhou. Mezi nejcennější skalpy jistě patří Schwule madchen (M10-) a El aura (M9 flash).

Po návratu mě zase na chvíli chytlo bouldrování. Highlitem jara se pak stala návštěva Škrovádu, který mě svými pískovcovými kolmými bouldry naprosto uchvátil. Tamní klasa sice asi bude trochu měkčí než třeba v Krase, ale to celé oblasti na kráse jistě neubírá. Domů jsem si přivezl několik 7B a dokonce jedno 7B+. V březnu jsem se ještě stihl podívat do Ospu, kde jsme si hlavně užívali prvního letošního tepla.

Další výjezd se konal do Polské Jury, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Oblast nás zaujala, hlavně tím, že je poměrně dostupná a člověk tam najde cesty všech obtížností hezky pěkně na jednom místě.

Po návratu jsem se vrhl do odškrtávání restů doma v Krase. Přelezl jsem spousty 9 a 9/9+, kolem kterých jsem buďto vždycky jen smutně chodil nebo mi přišly moc obtížné. Ve Sloupu se dokonce zadařilo a za víkend jsem byl schopen vylézt Kdyby prase mělo křídla (9+), která se mi, ač v sobě skrývá šílený technicko-silový bouldr, docela líbila. Dost jsem také začal jezdit do Žlebů a do Josefovského Údolí, kde jsme s mými novými spolulezci, s Honzou ze Šternberku a Lukášem z Kroměříže, vylezli například starou hákovačku Salve Walley (9-) nebo bouldrového Cruchota (9/9+).

S Lukášem Ondráškem jsem strávil také jeden víkend na Sulově, kde jsem zkoušel legendární Hranu 1624 (9), kterou se mi sice nepodařilo vylézt, ale moc se mi líbila. Snoubí se v ní jak síla s vytrvalostní, tak i trochu toho morálového lezení vysoko nad jištěním. V půlce června jsme se pak s Vlastou vydali na daleký Sněžník, kde se konaly bouldrové závody. Počasí nám ale moc nepřálo a celou sobotu lehce poprchávalo. To mě však od lezení neodradilo. Běhal jsem po celém Sněžníku a sbíral jednotlivé směry do soutěže sběrač. Bohužel jsem však asi nebyl dostatečně rychlý a obsadil jsem až druhé místo (asi). Následující den jsem si to však vynahradil přelezem luxusního bouldru Rio relax (7A), u kterého panovala ta správná týmová atmosféra hecu.

Na začátku prázdnin jsem v Krase měl v úmyslu vylézt tři největší Mauglího lebky (rozuměj nebezpečné cesty) za jeden den (Kocovina 6, Aleluja 7- a Jezzabel 7), což se mi sice povedlo, ale nechybělo moc a podařit se to vůbec nemuselo. V prvním pokuse v Aleluji jsem totiž hodil minimálně osmi metrového tygra z klíčového místa do staré skoby. Ta naštěstí vydržela, já se převázal a cestu na druhý pokus přelezl. Uff. Nikomu podobné kratochvíle však rozhodně nedoporučuji.

V půlce prázdnin jsme si s Lukášem Ondráškem jeli splnit sen do Dolomit. Známá a famózní Cesta přes rybu (9-) mě přitahovala již dlouho. Letos jsem se cítil připravený. Lukáš na tom byl podobně, a tak jsme se na to vrhli. Po neskutečném boji a dvou dnech ve stěně se nám to povedlo. Vylezení této cesty se stalo asi mým nejsilnějším lezeckým zážitkem a budu na něj ještě dlouho vzpomínat. Po krátkém (jednodenním) restu jsme si vyběhli krásnou, ale hlavně sportovně odjištěnou Primabalerínu (8+/9-) na Cimu Piccolu a jelo se domů.

Zbytek července a první půlku srpna jsem trávil zase v Krase. Povedl se například zapeklitý Saxifragment (9) nebo vcelku sjízdný Skokan zelený (9-/9).

Na konci srpna jsme s Dášou a Upírem odletěli na měsíc do Peru, kde jsme si do sytosti užili krás hor a místních památek. Viděli jsem magickou horu Alpamayo, prodírali se davy turistů u Macu Picchu, letěli nad planinou Nazca nebo se plavili po jezeře Titicaca. Výlet do byl úžasný a neskutečně nabitý.

Po návratu jsem stihl ještě poslední ,,letní“ víkend v Tatrách, kam jsem letos zavítal již podruhé (poprvé s Houbou na Hokejku 6 a Patagonské léto 7+/8-). Tentokrát jsme si s Honzou užili plotnového lezení v cestách na Kežmarském štítu (Tulák po hvězdách 8-, Obrovský kút 6 a Total free jazz 8+).

V říjnu jsem odpoledne v týdnu začal jezdit na Gabrielku, kde jsem už roky nebyl a kde mi tedy chyběla spousta cesta. V průběhu podzimu se mi povedlo přelézt v podstatě vše, co tamní lom nabízí. Za zmínku stojí hlavně Zlatá žíla (9- OS) a Výzva (9).

Mimo jeden výjezd na Rabštejn, kde jsem lezl spíše lehčí věci, jsem se činil kde jinde než v Krase. S Vlkem jsme na Kostelíku udělali nový prvovýstup Den otevřených dveří (9-). Parádní technické lezení v kolmé skále v jižní stěně jeskyně.

V listopadu se mi povedlo ještě jedno zahraničí. S Michalem Džmuráněm jsme si udělali prodloužený víkend v Italském Arcu. Hlavní cíl zájezdu bylo lézt těžší onsighty, což se nakonec povedlo alespoň jednou v podobě The song remains (7b OS). Krásná byla ale také Neurotica (7c) v jeskyni po krápnících nebo poslední den Beverly Hills (7b+) v Massone.

V listopadu jsem si také stihl dvakrát zalézt v horním patře Macochy, kde se mi povedla po neskutečném boji místní nejtěžší cesta Pozdní sběr (8+/9-) na onsight. Zvedl jsem si tak zase své Krasové maximum. Tentokrát je to již však asi definitivní, protože pod 9+ v Krase už nic, co bych na OS mohl zkusit není. Uvidíme, třeba někdo ještě někdy něco navrtá J

V prosinci se pak konala každoroční hákovací Macocha. V pátek jsme s Honzou vylezli Klenbu (IV A2) v rekordním čase šesti hodin. V sobotu jsem si dal jištěné sólo Zimního Království (V A2) a v neděli jsme s Lukášem vylezli nově přejištěnou čtyř délkovou cestu Spodek Macochy (6-), která až do tohoto víkendu neměla 25 let opakování.

Konec roku přinesl ochlazení, a tak došlo i na cepíny v Branné, kde Bidlo s Michalem navrtali futuristický stropový projekt. Snad se příští rok zadaří…

Hore zdar

Fil