Staré lezecké přísloví říká: Březen, na ledy lezem, duben, do skal už pudem. První část jsme sice letos přeskočili, ale s o to větší radostí jsme se vrhli na tu následující. A tak jsme hned první dubnový den věnovali lezení v moravském krasu.

Začali jsme na masivu hradu, kde jsme se prvně rozlézali na lehčích cestách a potom se vrhli i na ty trochu těžší. Někteří, jako třeba Fil, i na ty hodně těžší.

Počasí nám vyšlo parádně. Žádné aprílové deštíky nás nezastihly, ba právě naopak, celý den svítilo sluníčko. A tak nám ty už i tak dost uklouzané skály (pro nás nekrasové lezce to byl dost nezvyk), podjížděly ještě víc. Nejvíc se mi líbila cesta Zadumaný lenochod, možná pro to, že nebyla vůbec silová.

Když jsme se sluníčka nabažili, utekli jsme před ním do skal u propadání. Ty byly o poznání delší, ale i těžší. Tam si každý z nás (kromě Fila, který bušil na hradě cestu obtížnostně skoro dvakrát těžší) vylezl další dvě cesty.

Po návratu nahoru jsme byli svědky Filova skvělého výkonu na kombinaci dvou devítkových cest: Ztopořené větve a Šípkového krále. Kája se Šimonem (který mimochodem v noci na sobotu naspal asi hodinu a půl, protože šel padesáti kilometrový pochod) šli chytat pigment na louku. Já s Vencou jsme ho ještě chytali na poslední dnešní cestě na skalce s jeskyňkami (které jsme ještě předtím důkladně prozkoumali). Potom jsme po skvěle stráveném dnu, všichni pozitivně nabití a zároveň skvěle vybití, zamířili zpět do Olomouce.